Základem trestní odpovědnosti je mimo osobu pachatele i jednání kvalifikované jako trestný čin. Tím je podle ustanovení § 13 odst. 1 trestního ² zákoníku protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zákonodárce při koncipování trestného činu v trestním zákoníku použil formální pojetí, které doplnil hmotněprávním materiálním korektivem v podobě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tato na první pohled nepřiléhavá zásada však může mít na spoluzavinění poškozeného také vliv, což vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ta k tomu dovodila, že pokud se poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, ocitl v situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupil k nejistému obchodu a vynaložil finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí sám také vypořádat, a to za použití soukromoprávních instrumentů. ³

Dále je na místě uvést, že možné spoluzavinění poškozeného zohlednil český zákonodárce i ve vybraných skutkových podstatách trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku. Demonstrativně můžeme odkázat na trestný čin zabití podle ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku, dle něhož je za tento trestný čin odpovědný ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného lze ve shodě s komentářovou literaturou považovat jednak takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech⁴, a jednak jednání, které bychom mohli označit jako provokaci. Za tu bylo v souvislosti se spoluzaviněním v historické judikatuře označeno i dráždění opilého škůdce.⁵ Důsledek předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného tak mimo jiné, podle mého názoru důvodně, odlišuje tento trestný čin od trestného činu vraždy podle ustanovení § 140 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. ⁶

Pro kvalifikaci a vzájemnou odlišnost skutkových podstat trestných činů využívá trestněprávní teorie jeho typových znaků – obligatorně objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka. Z těchto je pro účely tohoto příspěvku nejdůležitějším typovým znakem objektivní stránka. Tu ve svém obsahu tvoří jednání, následek a příčinnou souvislost, s nimiž je spojena zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam⁷, tedy zásada gradace příčinné souvislosti, jakož i teorie podmínky, z níž především příčinný vztah vychází, a která je založena na tom, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal nebo by alespoň nenastal tím způsobem, jakým nastal (conditio sine qua non).⁸

Důvodem, proč jsou zde uváděny tyto teorie, resp. zásady, je skutečnost, že s nimi v aplikační rovině pracuje i rozhodovací praxe tuzemských soudů. Pomyslný návod k jejich aplikaci nastavil Nejvyšší soud kupříkladu ve svém rozhodnutí z roku 2002, v němž uzavřel, že jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin spočívajících v jednání více pachatelů, či dokonce poškozeného, pak je třeba vzít do úvahu každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. ⁹

Pravděpodobně nejfrekventovaněji se v judikatuře tuzemských soudů otázka možného spoluzavinění poškozeného objevuje u trestných činů v dopravě. V těchto trestních věcech se zejména projevuje vliv mimotrestních norem, konkrétně například zákona o silničním provozu¹⁰, a v nich stanovených povinností pro účastníky silničního provozu, kterými u trestných činů v dopravě budou při spolupůsobení jak pachatelé, tak poškození. Poměřování důležitých povinností a jejich porušení pachateli a poškozenými bývá ve vztahu k objektivní stránce trestných činů v praxi promítáno v procentuálním rozsahu¹¹, ale i v kontextu principu gradace příčinné souvislosti.

Soulad se zásadou gradace příčinné souvislosti se v takových případech určuje skutečností, že porušení konkrétní povinnosti je zásadní příčinou vzniku následku trestného činu. Pokud tedy při jeho vzniku spolupůsobilo více příčin v podobě jednání pachatele a poškozeného, poté je třeba z hlediska povahy znaku porušení důležité povinnosti vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku se zvláštním hodnocením významu a důležitosti každé příčiny pro vznik následku.¹² Je-li při dopravní nehodě rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného jeho významné spoluzavinění, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.¹³ Pokud se význam jednání poškozeného při spáchání trestného činu pachatelem projeví ve srovnatelném významu jako jednání pachatele činu, pak není odůvodněn závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti, neboť její důsledky (obvyklé přivození závažnějších následků činu pachatele) jsou v podstatné míře poznamenány právě vlastním spoluzaviněním osoby zákonem chráněné, tj. poškozeným. ¹⁴ Při právní kvalifikaci daného skutku je proto nutné důkladně zohlednit chování poškozeného, k jehož ochraně je předmětné ustanovení zákona určeno, a zjistit, zda činem obviněného záležejícím ve vyvolání dopravní nehody došlo k porušení důležité povinnosti. ¹⁵

V rámci posuzování trestných činů v dopravě je dlouhodobě rovněž uplatňován princip omezené důvěry. 16 S ním pracuje v hojném množství i rozhodovací praxe především Nejvyššího soudu, z níž plyne závěr, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které měl a mohl účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. ¹⁷

K doplnění výkladu zásady omezené důvěry můžeme uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, v němž soud uzavřel, že tento znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Zároveň však určil, že tento princip nelze uplatňovat za situace, kdy v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi. Tyto pomyslné výjimky byly uplatněny v případě obviněného řidiče automobilu, který zapnul ukazatel směru jízdy vlevo a ihned poté zahájil odbočování v tu samou chvíli, kdy poškozený motocyklista byl již na úrovni zadních levých dveří vozidla. Předmětné počínání poškozeného řidiče motocyklu označil soud za nesprávné s tím, že způsob jízdy poškozeného je pouze jednou z příčin vzniku dopravní nehody, nikoli tedy jedinou příčinou skutkového děje. Z tohoto důvodu obviněnému řidiči osobního automobilu soud uložil trest v mírnější výměře. ¹⁸ Nicméně později Ústavní soud v jiné, avšak n obdobné věci předložil závěr, že v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. ¹⁹

Jak plyne z výše uvedeného, spoluzavinění poškozeného bude mít vliv nejen na právní kvalifikaci skutku, ale i samotnou otázku trestní odpovědnosti potenciálního pachatele. Vždy však bude příslušný orgán činný v trestním řízení vycházet ze zjištěného skutkového stavu, a to i v návaznosti na zákonná ustanovení upravující práva a povinnosti jejich adresátů v mimotrestních právních předpisech, jako tomu bylo v případě posuzování povinnosti řidiče zajistit připoutání spolujezdce. ²⁰ Stejně tak by neměly být opomíjeny úvahy o stupni společenské škodlivosti jednání obviněného v souvislosti s kritérii rozhodnými pro ukládání trestu. ²¹

V souhrnu lze uzavřít, že k posuzování míry spoluzavinění poškozeného bude v jednotlivých případech docházet ad hoc, tedy pro každý konkrétní případ zvlášť. K tomu přináší nastíněná rozhodovací praxe tuzemských soudů určitá vodítka, o které se lze opřít.