27. 10. 2021

Spoluzavinění poškozeného a jeho vliv na vinu obviněného

Odborný článek

Autor: Josef Čabrádek

Dnešní svět je plný mezilidských vztahů a sociální interakce. Ani trestní právo v tomto není výjimkou. Existuje totiž mnoho případů, v nichž právě interakce mezi osobami zainteresovanými na konkrétním trestném činu hraje enormní roli. V takových případech dělíme aktéry trestných činů na pachatele a poškozené. Ne vždy je však předmětná dělící hranice natolik zřejmá, a proto je možné hovořit i o takzvaném spoluzavinění poškozeného.1

Základem trestní odpovědnosti je mimo osobu pachatele i jednání kvalifikované jako trestný čin. Tím je podle ustanovení § 13 odst. 1 trestního 2 zákoníku protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zákonodárce při koncipování trestného činu v trestním zákoníku použil formální pojetí, které doplnil hmotněprávním materiálním korektivem v podobě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tato na první pohled nepřiléhavá zásada však může mít na spoluzavinění poškozeného také vliv, což vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ta k tomu dovodila, že pokud se poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, ocitl v situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupil k nejistému obchodu a vynaložil finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí sám také vypořádat, a to za použití soukromoprávních instrumentů. 3

Dále je na místě uvést, že možné spoluzavinění poškozeného zohlednil český zákonodárce i ve vybraných skutkových podstatách trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku. Demonstrativně můžeme odkázat na trestný čin zabití podle ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku, dle něhož je za tento trestný čin odpovědný ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného lze ve shodě s komentářovou literaturou považovat jednak takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech4, a jednak jednání, které bychom mohli označit jako provokaci. Za tu bylo v souvislosti se spoluzaviněním v historické judikatuře označeno i dráždění opilého škůdce.5 Důsledek předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného tak mimo jiné, podle mého názoru důvodně, odlišuje tento trestný čin od trestného činu vraždy podle ustanovení § 140 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. 6

Pro kvalifikaci a vzájemnou odlišnost skutkových podstat trestných činů využívá trestněprávní teorie jeho typových znaků – obligatorně objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka. Z těchto je pro účely tohoto příspěvku nejdůležitějším typovým znakem objektivní stránka. Tu ve svém obsahu tvoří jednání, následek a příčinnou souvislost, s nimiž je spojena zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam7, tedy zásada gradace příčinné souvislosti, jakož i teorie podmínky, z níž především příčinný vztah vychází, a která je založena na tom, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal nebo by alespoň nenastal tím způsobem, jakým nastal (conditio sine qua non).8

Důvodem, proč jsou zde uváděny tyto teorie, resp. zásady, je skutečnost, že s nimi v aplikační rovině pracuje i rozhodovací praxe tuzemských soudů. Pomyslný návod k jejich aplikaci nastavil Nejvyšší soud kupříkladu ve svém rozhodnutí z roku 2002, v němž uzavřel, že jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin spočívajících v jednání více pachatelů, či dokonce poškozeného, pak je třeba vzít do úvahu každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. 9

Pravděpodobně nejfrekventovaněji se v judikatuře tuzemských soudů otázka možného spoluzavinění poškozeného objevuje u trestných činů v dopravě. V těchto trestních věcech se zejména projevuje vliv mimotrestních norem, konkrétně například zákona o silničním provozu10, a v nich stanovených povinností pro účastníky silničního provozu, kterými u trestných činů v dopravě budou při spolupůsobení jak pachatelé, tak poškození. Poměřování důležitých povinností a jejich porušení pachateli a poškozenými bývá ve vztahu k objektivní stránce trestných činů v praxi promítáno v procentuálním rozsahu11, ale i v kontextu principu gradace příčinné souvislosti.

Soulad se zásadou gradace příčinné souvislosti se v takových případech určuje skutečností, že porušení konkrétní povinnosti je zásadní příčinou vzniku následku trestného činu. Pokud tedy při jeho vzniku spolupůsobilo více příčin v podobě jednání pachatele a poškozeného, poté je třeba z hlediska povahy znaku porušení důležité povinnosti vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku se zvláštním hodnocením významu a důležitosti každé příčiny pro vznik následku.12 Je-li při dopravní nehodě rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného jeho významné spoluzavinění, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.13 Pokud se význam jednání poškozeného při spáchání trestného činu pachatelem projeví ve srovnatelném významu jako jednání pachatele činu, pak není odůvodněn závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti, neboť její důsledky (obvyklé přivození závažnějších následků činu pachatele) jsou v podstatné míře poznamenány právě vlastním spoluzaviněním osoby zákonem chráněné, tj. poškozeným. 14 Při právní kvalifikaci daného skutku je proto nutné důkladně zohlednit chování poškozeného, k jehož ochraně je předmětné ustanovení zákona určeno, a zjistit, zda činem obviněného záležejícím ve vyvolání dopravní nehody došlo k porušení důležité povinnosti. 15

V rámci posuzování trestných činů v dopravě je dlouhodobě rovněž uplatňován princip omezené důvěry. 16 S ním pracuje v hojném množství i rozhodovací praxe především Nejvyššího soudu, z níž plyne závěr, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které měl a mohl účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. 17

K doplnění výkladu zásady omezené důvěry můžeme uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, v němž soud uzavřel, že tento znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Zároveň však určil, že tento princip nelze uplatňovat za situace, kdy v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi. Tyto pomyslné výjimky byly uplatněny v případě obviněného řidiče automobilu, který zapnul ukazatel směru jízdy vlevo a ihned poté zahájil odbočování v tu samou chvíli, kdy poškozený motocyklista byl již na úrovni zadních levých dveří vozidla. Předmětné počínání poškozeného řidiče motocyklu označil soud za nesprávné s tím, že způsob jízdy poškozeného je pouze jednou z příčin vzniku dopravní nehody, nikoli tedy jedinou příčinou skutkového děje. Z tohoto důvodu obviněnému řidiči osobního automobilu soud uložil trest v mírnější výměře. 18 Nicméně později Ústavní soud v jiné, avšak n obdobné věci předložil závěr, že v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. 19

Jak plyne z výše uvedeného, spoluzavinění poškozeného bude mít vliv nejen na právní kvalifikaci skutku, ale i samotnou otázku trestní odpovědnosti potenciálního pachatele. Vždy však bude příslušný orgán činný v trestním řízení vycházet ze zjištěného skutkového stavu, a to i v návaznosti na zákonná ustanovení upravující práva a povinnosti jejich adresátů v mimotrestních právních předpisech, jako tomu bylo v případě posuzování povinnosti řidiče zajistit připoutání spolujezdce. 20 Stejně tak by neměly být opomíjeny úvahy o stupni společenské škodlivosti jednání obviněného v souvislosti s kritérii rozhodnými pro ukládání trestu. 21

V souhrnu lze uzavřít, že k posuzování míry spoluzavinění poškozeného bude v jednotlivých případech docházet ad hoc, tedy pro každý konkrétní případ zvlášť. K tomu přináší nastíněná rozhodovací praxe tuzemských soudů určitá vodítka, o které se lze opřít.

Autor: Josef Čabrádek


1 Pozn.: Označení „spoluzavinění poškozeného“ je hojně využíváno zejména v judikatuře, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn. 6 Tdo 596/2019.
2 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1294 a periodiku Trestněprávní revue, č. 9/2010, s. 296.
4 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492-1493.
5 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. října 1924, sp. zn. Rv I 767/24.
6 Pozn.: Paralelně je tomu u trestných činů ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle ustanovení § 146a odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku.
7 Srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 7 Tdo 1056/2018.
8 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, č. j. 7 Tdo 1626/2015-27, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2016.
9 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 389 a periodiku Soudní rozhledy, č. 8/2002, s. 301.
10 Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
11 Například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 34/2010.
12 Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1984, sp. zn. Tpjf 23/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 36/1984.
13 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2016. Podobně pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. ledna 2001, sp. zn. 5 Tz 284/2000, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 22.
14 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2017.
15 Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 597/97. In: Kučerová, H. Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou a předpisy související. 3. vydání. Praha: Leges, 2016,
s. 347.
16 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. července 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1982.
17 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2015, č. j. 8 Tdo 1052/2015-22.
18 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015, č. j. 3 Tdo 602/2015-20.
19 Nález Ústavního soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod č. 199/2016 a periodiku Bulletin advokacie pod č. 3/2017, s. 45.
20 Nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod č. 75/2018 a periodiku Trestněprávní revue, č. 6/2018, s. 144: „Z
povinnosti řidiče dle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu zásadně nelze dovozovat jeho povinnost zajistit připoutání se přepravované osoby bezpečnostním pásem, a to s výjimkami situací, v nichž by to vyžadovaly jedinečné okolnosti přepravované osoby, například její zdravotní stav či věk, popřípadě zákonem výslovně stanovená povinnost (§ 6 zákona o silničním provozu). Spoluzavinění poškozeného spolujezdce (v případě dopravní nehody) spočívající v tom, že v průběhu jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem, však nemusí přerušovat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a následkem podobě smrti či zranění spolujezdce; tak by mohla daná skutečnost zapůsobit za výše uvedených podmínek jen tehdy, jestliže by řidič v době nehody žádnou svou povinnost neporušil a k nehodě by došlo náhodou či zaviněním třetí osoby.“
21 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2012.

Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek