27. 10. 2021

Dohoda o vině a trestu – kdy může státní zástupce zahájit jednání s obviněným?

Odborný článek

Autor: Mgr. Eva Novotná

V nedávné době vešla v účinnost novela, díky níž se výrazně rozšířil okruh případů, kdy je možné využít jednoho z tzv. odklonů v trestním řízení a sjednat dohodu o vině a trestu.1 Dohodu sjednává státní zástupce s obviněným a její výhodou je zejména rychlejší průběh trestního řízení a pro obviněného vidina mírnějšího potrestání. Jak už název napovídá, její podstatou je prohlášení viny obviněným a společná dohoda se státním zástupcem na adekvátní výši trestu. Dohodu o vině a trestu je možné sjednávat jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Pokud se zaměříme na sjednávání dohody o vině a trestu v přípravném řízení, kdy a za jakých podmínek může státní zástupce jednání zahájit?

Podmínky stanoví trestní řád v ustanovení § 175a odst. 1. Podle něj může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu tehdy, pokud výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Jednání je možné zahájit jak na návrh obviněného, tak i bez návrhu.

Odborná literatura 2 potvrzuje, že je vždy třeba vycházet z výsledků vyšetřování. To znamená, že státní zástupce by měl před tím, než k takovému jednání obviněného vyzve, opatřit v přípravném řízení všechny nezbytné důkazy a vyhodnotit je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 TrŘ, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Po takovém vyhodnocení musí být prokázáno dostatečně přesvědčivě, že (i) se skutek stal, tedy došlo k jednání a následku popsanému ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž jednání a následek je spojen příčinnou souvislostí3; (ii) je trestným činem, tedy byly naplněny všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, a (iii) skutek spáchal obviněný.

Výše uvedené podmínky potvrzuje i Pokyn obecné povahy Nejvyššího státního zástupce č. 9/2019. Podle čl. 61 odst. 2 státní zástupce před zahájením jednání o dohodě o vině a trestu přezkoumá, zda výsledky přípravného řízení dostatečně prokazují, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný.

Zahájení jednání o dohodě o vině a trestu vyžaduje, aby skutečnosti o spáchání trestného činu byly zjištěny v míře minimálně stejné, jako je tomu v případě podání obžaloby, a v některých případech i v míře vyšší 4. Státní zástupce totiž v případech, kdy existují vážné pochybnosti vyplývající ze dvou skupin vzájemně si odporujících důkazů, postupuje v intencích nepsané zásady „V pochybnostech žaluj!“. Existence takových pochybností však sjednávání dohody o vině a trestu vylučuje. 

Nedodržení výše uvedeného postupu by odporovalo zásadě, na které je celé trestní právo procesní vystaveno, a tou je zásada materiální pravdy, tedy zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

Porušení zákazu donucování k sebeobviňování

Je třeba zdůraznit, že institut dohody o vině a trestu má i své stinné stránky. Představme si situaci, kdy státní zástupce vyzve obviněného k jednání o dohodě o vině a trestu na samotném počátku vyšetřování a navrhne mu výrazně nízký trest, a to navíc za situace, kdy obviněný vinu popírá. Smyslem takového návrhu může být např. vylepšení dosud nepříznivé důkazní situace orgánů činných v přípravném řízení. Tento obviněný může pod nátlakem na dohodu přistoupit a učinit prohlášení o vině, aby se vyhnul zdlouhavému trestnímu řízení, možnému odsouzení a uložení jinak vysokého trestu. Popsaný postup však by byl nejen v rozporu s výše uvedenými podmínkami, šlo by i o nepřípustný nátlak na obviněného k učinění doznání. 5

K problematice se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva. Ve věci Ahmad Babar a další proti Spojenému království 6 se zabýval porušením zákazu donucení k sebeobviňování a definoval tři jeho alternativy: (i) rozdíl mezi oběma tresty by byl tak velký, že by bylo na místě ho považovat za nepatřičný tlak na obviněného, aby uznal vinu, jestliže byl ve skutečnosti nevinný, (ii) dohoda o vině by představovala takový tlak, že by zcela narušila právo obviněného neobviňovat sebe sama, nebo (iii) pokud by se zdálo, že dohoda o vině je jedinou možnou cestou, jak se vyhnout trestu tak závažnému, že by byl v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy. 7

Ve věci Deweer proti Belgii8 ESLP konstatoval nepřípustnost takového návrhu, ve kterém by existoval značný nepoměr mezi tím, co obviněnému hrozí, pokud by se nedoznal, a postihem, který je mu výměnou za doznání nabízen. Za nepřípustnou je tak třeba označit i praxi státních zástupců, při které by záměrně nadsazovali právní kvalifikaci i požadovaný trest, aby měli lepší pozici při sjednávání dohody o vině a trestu.9

Lze tedy uzavřít, že státní zástupce by měl při sjednávání dohody o vině a trestu postupovat vždy v souladu s podmínkami stanovenými v § 175a TrŘ a vyzývat obviněného k jednání pouze tehdy, pokud zde existuje stejná či vyšší míra pravděpodobnosti o spáchání trestného činu konkrétní osobou, jako je tomu v případě podání obžaloby. V opačném případě by šlo o návrh předčasný, a tedy nezákonný. Státní zástupce se navíc může takovým jednáním dopustit i porušení zákazu donucování k sebeobviňování, a to za předpokladu, kdyby výměnou za prohlášení viny navrhl obviněnému nepřiměřeně nízký trest, než jaký by mu podle ustanovení trestního zákoníku hrozil.


1 Dohoda o vině a trestu je institut, který se v trestním řádu nachází již od doby účinnosti novely trestního řádu
č. 193/2012 Sb. Až do 1. října 2020 jej však nebylo možné využít v trestním řízení vedeném pro spáchání zvlášť
závažného zločinu. Ke změně došlo díky přijetí novely trestního řádu č. 333/2020 Sb.
2 Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. § 157 až 314s. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 2272. Obdobně též
Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. § 1 až 179h. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 1306 a násl.
3 Za dodržení totožnosti skutku. K tomu viz § 220 odst. 1 TrŘ a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července
2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
4 Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. § 157 až 314s. Praha: C. H. Beck, 2013. s 2273.
5 K tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. § 157 až 314s. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 2272.
6 Rozhodnutí ze dne 6. července 2010, stížnost č. 24027/07, § 168.
7 Čl. 3 Evropské úmluvy zní: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení
anebo trestu.“
8 Rozhodnutí ze dne 27. února 1980, stížnost č. 6903/75, § 51.
9 Repík. B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: ORAC, 2002, s. 97. In: Šámal, P. a kol.
Trestní řád II. Komentář. § 157 až 314s. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 2265.

Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek