Obviněný N.P. byl Okresním soudem uznán vinným z loupežného přepadení rozsudkem ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 5 T 41/2018. Byl odsouzen ke třem rokům vězení a dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků.  

Obviněný se bránil, že při rozhodování došlo k porušení zásady presumpce neviny. 

K tomu mělo dojít mimo jiné nesprávnou identifikací osoby, která byla způsobena krátkým časovým rozestupem mezi natipováním osoby podle fotog rafií a samotnou rekognicí, mezi kterými uplynula pouze 1 hodina. 

Posouzení rozpoznání pachatele Nejvyšším soudem 

Už Nejvyšší soud shledal, že tímto postupem došlo k porušení ustanovení § 104b odst. 2 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud samotnou rekognici in natura posoudil jako nepřípustný důkaz, s ohledem na skutečnost, že poškozenému byla těsně před rekognicí ukázaná fotografie obžalovaného. 

Ke všemu na fotografii, která byla pořízena při kontrole hlídkou policie, není zachycen obličej obžalovaného a posuzování tedy proběhlo pouze na základě oděvu. Z toho důvodu si nelze být jistý, že se jedná o stejnou osobu. To mimo jiné nepotvrdilo ani testování biologických vzorků poškozeného z oblečení stěžovatele ani nasazení policejního psa. 

Přesto Nejvyšší soud nezrušil napadená rozhodnutí, mimo jiné z důvodu, že „oba poškození nezávisle na sobě jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, které proběhlo s časovým odstupem několika měsíců po provedené rekognici, shodně poznali a identifikovali obviněného jako osobu, která je přepadla. Soud prvního stupně se řádně zabýval i určitými nepřesnostmi ve výpovědi poškozených, kdy stran důvěryhodnosti výpovědi poškozeného K. byl vypracován znalecký posudek, kde původ a nejistota v určitých oblastech výpovědi tohoto poškozeného je spolehlivým způsobem vysvětlena, jak je ostatně v podrobnostech rozvedeno níže a drobnými rozpory ve výpovědi poškozeného Š. (kdy v přípravném řízení uvedl, že poznává osobu obviněného na 70 % a následně u hlavního líčení již tato procenta opravil na 100), které jsou s ohledem na časový odstup v souvislosti s vývojem událostí zcela pochopitelné (viz str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nutno podotknout, že výpovědi poškozených nezůstávají v rámci důkazů svědčících o vině obviněného osamoceny, ale jsou doplněny výpověďmi dalších osob (např. svědka S.), znaleckými posudky a kamerovým záznamem z místa napadení poškozeného K. 

Názor Ústavního soudu na agnoskaci 

Proti tomu si obviněný podal ústavní stížnost a ústavní soud tak řešil důkazní sílu rozpoznání pachatele poškozeným v hlavním líčení, tzv. agnoskace.  

Ústavní soud dospěl k názoru, že agnoskace, jako důkazní prostředek, nemá kvalitu důkazního prostředku rekognicí, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Za situace, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, je nezbytné, aby obecné soudy posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 5 trestního řádu.” 

Ústavní soud tedy nálezem ze dne 11. ledna 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20, zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu. 

Ústavní soud k tomu dále konstatoval, že poznávající byl postaven do situace, v rámci které jsou účastníkům již přiřazeny určité role, přičemž nemá možnost volby z figurantů. Jestliže pak je agnoskace prováděna až poté, co jí předcházela rekognice, je její důkazní význam ještě výrazně omezenější, neboť paměťová stopa poznávajícího je v takové situaci ovlivněna dříve ukázanými osobami (či jejich fotografiemi). V posuzovaném případě je navíc třeba zohlednit, že agnoskace u hlavního líčení proběhla poté, kdy byl stěžovatel poškozenému ukázán nikoliv jednou, ale hned dvakrát v rámci úkonů přípravného řízení (rekognice podle fotografií a rekognice in natura). 

Doporučení Ústavního soudu 

Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 3709/16 a dále v nálezu sp. zn. II. ÚS 2016/20 formuloval opatření, která mohou zvýšit její důkazní sílu v případě, že je rekognice rozhodujícím důkazem, tak jako byla v této věci. Ústavní soud konkrétně uvedl, že ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice vedou následující kroky:  

1. Při rekognici by měla být poznávána jen jedna osoba, která by se neměla odlišovat od figurantů ani v obecných, ani ve specifických (popsaných) znacích.  

2. Před rekognicí by měla být poznávající osoba doložitelně upozorněna, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami.  

3. Je vhodné zvážit, zda by rekognici neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.  

4. Po provedení rekognice by měla být poznávající osoba vyslechnuta k tomu, jak si je jistá svými závěry. Je vhodné zvážit, zda by tento výslech neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.  

5. Důkazní sílu rekognice podpoří i vyšší počet poznávaných osob (fotografií).  

6. Důkazní sílu rekognice podpoří i dokumentace jejího průběhu pořízením videozáznamu. 

Rozhodnutí je dostupné zde: https://www.usoud.cz/aktualne/vyhlaseni-nalezu-ustavniho-soudu-sp-zn-ii-us-1711-20-dne-4-ledna-2021-rozhodnuti-zverejnene-s-tiskovou-zpravou