26. 1. 2022

Právní věta: legalizace výnosu z trestné činnosti

Trestní kolegium Nejvyššího soudu schválilo právní větu:

Pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, může být i pachatel trestného činu, z něhož pochází věc, jež byla tímto (predikativním, zdrojovým) trestným činem získána jako výnos z ní a jejíž původ je zastírán. Takové posouzení není v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování. Pravomocné odsouzení pachatele za trestný čin (např. proti majetku), kterým získal věc jako výnos z tohoto trestného činu, nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem pro trestní postih téhož pachatele za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaný tím, že zastíral původ takové věci získané uvedeným (predikativním, zdrojovým) trestným činem, protože jde o odlišné skutky.

Nejvyšší soud ČR projednal dovolání obviněného, který byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti. Za ten mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. 

Obviněný (1) se trestného činu dopustili tím, že roku 2017 v Ostravě požádal druhého obviněného (2), aby by mu poskytl jeho bankovní účet, na který by převedl finanční prostředky, které byly výnosem z úvěrového podvodu. Ten souhlasil a na svůj bankovní účet si nechal převést zmíněné finanční prostředky, které následně po menších částkách vybíral a předával obviněnému.  Celkem došlo k převodu 1 milionu korun, z nichž si dle instrukcí druhý obviněný, jenž peníze přijímal na bankovní účet, ponechal 11 tisíc. 

Oba obvinění se proti rozsudku prvního stupně odvolali, soud druhé instance však jejich odvolání zamítl. Obviněný 1 podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť napadané rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. 

Obviněný 1 napadal zejména zákonnost svého odsouzení za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti jako navazující trestné činnosti na zločin úvěrového podvodu, pro který byl rovněž stíhán v jiném trestním řízení. Prostředky, jejichž původ měl být zakryt, totiž byly získány právě obviněným 2 prostřednictvím zločinu úvěrového podvodu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu v jiném trestním řízení. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku nemůže být pachatel základního (zdrojového) trestného činu, z něhož nelegální výnosy pocházejí. Tento závěr obviněný opřel o dva základní argumenty. Jednak by podle něj docházelo k porušení principu zákazu sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare), jednak by došlo k porušení principu zákazu dvojího přičítání (ne bis in idem). Obviněný dále namítal, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, respektive že chybně hodnotily jím předkládané důkazy.

K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, který vyslovil nesouhlas s tvrzením, že by nebylo možné současně postihnout pachatele zdrojového trestného činu úvěrového podvodu (popřípadě účastníka na něm) též jako pachatele následného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.

S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak nejvyšší státní zástupce odmítl argument obviněného, že by se v jeho věci jednalo o dvojí potrestání v rozporu se zásadou „ne bis in idem“. Zdůraznil přitom zájem na trestněprávním postihu i následném jednání po dokonání trestného činu spáchaného ve spojitosti se sjednáním úvěrové smlouvy, jsou-li jím naplněny zákonné znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Další námitky obviněného považoval státní zástupce za výlučně skutkové či procesní, které neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům.

Nejvyšší soud se s argumenty obviněného taktéž neztotožnil, zakládaje svůj právní názor zejména na důkladném porovnání právních norem o legalizaci výnosů z trestné činnosti a (z TZ již vyřazeného) ustanovení o podílnictví. Nejvyšší soud posuzoval, zda i v případě legalizace výnosů z trestné činnosti platí dříve zastávané názory, že pachatel tzv. zdrojového (predikativního) trestného činu ani účastník na něm nemůže být pachatelem navazujícího kořistění z této trestné činnosti, jak tomu bylo v případě trestného činu podílnictví. 

Legalizace výnosů z trestné činnosti je v české odborné literatuře nazývaná jako „praní špinavých peněz“. Případy, kdy tak činí sám původce výnosu z trestné činnosti, bývají označovány jako tzv. „samopraní“ špinavých peněz. Od zakotvení tohoto trestného činu nebylo pochyb, že i tzv. samopraní špinavých peněz je trestné, neboli že za trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti může být postižen i pachatel tzv. zdrojového (predikativního) trestného činu, z něhož onen výnos z trestné činnosti pochází. Až nedávno se začaly objevovat názory protichůdné, tedy zpochybňující dosud zastávaný přístup. S těmi ale Nejvyšší soud zásadně nesouhlasí, proto se neztotožnil ani s dovolacími argumenty obviněného, které byly na tomto minoritním přístupu založeny. 

K porušení zásady ne bis in idem dle přesvědčení Nejvyššího soudu v této věci nemohlo dojít, neboť nebyl naplněn prvek idem z uvedené zásady. Jednání spočívající v zastírání původu věci pocházející z trestné činnosti je totiž novým a zcela jiným skutkem, který není totožný s původním trestným činem, z něhož je výnos z trestné činnosti získáván. Jde o zcela novou navazující trestnou činnost vycházející z nového skutku proto se také postihuje původní trestná činnost, z níž výnos pochází, a navazující trestná činnost spočívající v zastírání původu jako vícečinný, tj. reálný, souběh dvou trestných činů, a nikoli jako souběh jednočinný. 

Lze tak uzavřít, že navazující skutek, jehož základem je zastírání původu věci pocházející z jiné předchozí trestné činnosti, není týmž trestným činem a skutkem, z něhož výnos pochází, ani jeho nezbytnou a nedílnou součástí. 

Není-li naplněn prvek idem, nemůže dojít ani k porušení zásady ne bis in idem, jak obviněný ve svém dovolání zpochybňoval. 

Dále Nejvyšší soud uvádí, že nemohlo dojít ani k porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare (zásada zákazu sebeobviňování). Rozhodnutí obviněného zamést po sobě stopy vedoucí k výnosu z trestné činnosti bylo jeho svobodným rozhodnutím, ke kterému nebyl ničím a nikým donucen. 

V obecné rovině tak lze shrnout, že pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, může být i pachatel trestného činu, z něhož pochází věc, jež byla tímto trestným činem získána jako výnos z ní a jejíž původ je zastírán. 

ODKAZ NA ROZHONUTÍ

Celé rozhodnutí Nejvyššího soudu naleznete zde.

Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek