I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil v nálezu specifikované výroky usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci.

Stěžovatel byl trestně stíhán od června roku 2005 do června roku 2007, kdy bylo trestní řízení skončeno usnesením Okresního soudu v Znojmě, a věc byla předána Městskému úřadu ve Znojmě, neboť se nejednalo o trestný čin, ale pouze o možný přestupek. Předmětného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 23. 10. 2004 předal konkrétní osobě, která není držitelem příslušného povolení k držení a nošení zbraní a střeliva, 14 000 ks střeliva typu Luger Snail za účelem volného prodeje osobám v kriminálním prostředí. Správní orgán následně rozhodl o odložení přestupku, protože odpovědnost za přestupek zanikla. Stěžovatel se v souvislosti s nezákonným trestním stíháním domáhal proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice řízení) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem náhrady majetkové i nemajetkové újmy; v předmětné žalobě tvrdil, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla majetková škoda ve výši 35 364 343,70 Kč a nemajetková újma ve výši 100 000 000 Kč.

Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout  v souvislosti s úmrtím jeho manželky, která spáchala sebevraždu během trestního řízení; trestní stíhání dále mělo stěžovateli způsobit výrazné zhoršení zdravotního stavu a ztrátu dobré pověsti. Ve věci rozhodující Obvodní soud pro Prahu 2 nejprve žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť neshledal příčinnou souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a stěžovatelem tvrzenou majetkovou škodou; ohledně práva na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nalézací soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice.

Odvolací i dovolací soud toto rozhodnutí potvrdily. Všechna tři rozhodnutí však zrušil Ústavní soud svým nálezem sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3nsqfRn ), neboť dospěl k závěru, že námitka promlčení měla být posouzena optikou dobrých mravů. V dalším řízení pak obvodní soud přiznal stěžovateli jako náhradu za nemajetkovou újmu částku 130 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Ohledně intenzity nemajetkové újmy nalézací soud dospěl k závěru, že manželka stěžovatele, která spáchala sebevraždu, nemohla zemřít v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jelikož bylo vydáno až po její smrti. Soud obdobně neshledal příčinnou souvislost mezi zhoršením zdravotního stavu stěžovatele a vedením nezákonného trestního stíhání. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Podle odvolacího soudu kroky činěné policií před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nelze považovat za fázi trestního stíhání, na kterou by se vztahoval zákon o odpovědnosti státu za škodu. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že obecné soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu vyjádřené v dříve vydaném nálezu v jeho věci.  Domnívá se, že obecné soudy porušily jeho základní práva, neboť mu nepřiznaly přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku sebevraždy manželky a poškození jeho zdraví před vydáním rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že kasační závaznost nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 porušena nebyla, neboť z něj nevyplývá autoritativní konstatování příčinné souvislosti mezi trestním řízením, sebevraždou manželky a zhoršením zdravotního stavu stěžovatele. Ústavní soud však zrušil napadená rozhodnutí z jiných důvodů.

Obecné soudy v projednávané věci uzavřely, že se jakékoli kroky orgánů činných v trestním řízení před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nemohly negativně projevit v osobní sféře stěžovatele a nemůže k nim být při posuzování odpovědnosti státu za vadný výkon veřejné moci přihlíženo. Rozhodný okamžik v této souvislosti spojují až se zahájením trestního stíhání, což je sice významný milník trestního řízení, se kterým jsou spojeny příslušné právní následky, avšak samotné usnesení o zahájení trestního stíhání nelze posuzovat izolovaně bez okolností, jež k jeho vydání vedly. Je třeba vzít v úvahu, že jde o vyústění předchozího prověřování a v něm prováděných úkonů orgánů činných v trestním řízení, které se také mohly negativně projevit ve stěžovatelově životě (v životě jeho rodiny).

Spojují-li obecné soudy odpovědnost státu za újmu způsobenou jednotlivci v trestním řízení striktně s vydáním usnesení o zahájení trestní stíhání, aniž by s ohledem na specifické okolnosti věci zohlednily negativní následky způsobené mu v přípravné fázi trestního řízení, postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod příliš formalisticky a nesouladně se smyslem a účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stát nelze a priori zbavit jeho odpovědnosti strohým konstatováním, že v době, kdy nastaly negativní události v životě stěžovatele, ještě nebylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání; tím spíše, jestliže nastaly těsně před formálním zahájením trestního stíhání dne 30. 6. 2005 (manželka stěžovatele spáchala sebevraždu 26. 6. 2005, tj. pouhé čtyři dny před zahájením trestního stíhání; stěžovatel byl hospitalizován dne 29. 4. 2005, tedy pouhé dva měsíce před zahájením).

Ústavní soud považuje náhradu za škodu (či přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu) vzniklou před zahájením trestního stíhání za výjimku z obecného (judikaturně dovozeného) pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá až po zahájení trestního stíhání. Jinými slovy, k možnosti tvrzení a prokázání škody vzniklé před zahájením trestního stíhání (a s tím souvisejícímu otevření prostoru pro zjišťování skutkového stavu věci) je nezbytné přistupovat restriktivním způsobem, pouze při existenci konkrétních – výjimečných – okolností. Takové okolnosti však v předmětné kauze nastaly a obecné soudy měly dát stěžovateli šanci prokázat, že mu v příčinné souvislosti s trestním řízením jako celkem vznikla újma.

Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám stanovoval finanční částku, která má být stěžovateli poskytnuta jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, eventuálně též za nesprávný úřední postup. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům dával podrobný návod pro výpočet této částky. Obecné soudy však musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu. Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21 je dostupný  zde.

Štítky: odpovědnost státu