Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 19. června 2020 o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal vrácení částky 100.00 Kč, kterou požadoval jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem policejních orgánů dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 

Žalobce byl bezprostředně po svém příletu z Venezuely zadržen na Letišti Václava Havla policejními orgány, jež tak činily na základě předchozího souhlasu státního zástupce. Žalobce zadrželi z důvodu podezření, které ve spolupráci se zahraničními policejními orgány měly, že žalobce ve svých tělních dutinách dovezl surové diamanty, čímž se dopustil trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce následně převezli do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde byl podroben CT vyšetření. Při něm lékaři zjistili v jeho tenkém střevě přítomnost dvou neznámých tělísek malých rozměrů. Žalobce poté dobrovolně požil v rámci urychlení vyloučení tělísek z těla projímadlo. Jakmile došlo k vyloučení daných předmětů, vyšlo najevo, že se jedná o vaječné skořápky, nikoliv tedy diamanty. Žalobce byl proto ze zadržení ihned propuštěn a věc týkající se podezření ze spáchání shora zmíněného trestného činu byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. 

Žalobce se po zamítavém rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal k Městskému soudu v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když přisvědčil jeho skutkovým závěrům. Dále se ztotožnil i s odůvodněním absence tvrzeného nesprávného úředního postupu policejních orgánů. Celní orgány postupovaly zcela v souladu s právními předpisy.

Žalobce napadl rozsudek Městského soudu v plném rozsahu dovoláním, ve kterém požadoval odpověď na otázku, zda byl postup policejních orgánů zákonný, když bylo žalobci provedeno CT vyšetření a následně podáno projímadlo bez jeho explicitního dobrovolného souhlasu, ale pouze se tomu aktivně nebránil. 

Podle § 114 odst. 1 trestního řádu je prohlídce těla povinen se každý podrobit, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Pokud je nutné k zajištění důkazu provést zkoušku krve, nebo jiný obdobný úkon, je osoba povinna takový úkon strpět. „Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický pracovník.“ V případě, že nejde o úkon, který by podezřelému zasáhl do jeho tělesné integrity, může orgán činný v trestním řízení překonat jeho odpor, pro nějž je však nutný souhlas státního zástupce.

Ústavní soud se ve svém nálezu Pl. ÚS-st. 30/10, ze dne 30. 11. 2010, zabýval širokou analýzou ustanovení § 114 trestního řádu. Soud rozlišil úkony na dva okruhy. Prvním z nich jsou charakterizovány aktivitou podezřelého (obviněného), k nimž nesmí být donucován. Druhým okruhem jsou úkony, při kterých je podezřelý (obviněný) pasivním objektem a úkony musí pouze strpět.

V posuzovaném případě CT vyšetření spadá pod druhý okruh úkonů. Vyšetřovaný při něm jen leží, jeho tělo je pasivním předmětem zkoumání a není od něj vyžadována jakákoliv aktivita. Zároveň CT vyšetření je bezbolestné a nijak nezasahuje do tělesné integrity. Pokud je tedy takové vyšetření prováděno na základě nutnosti objasnit, zda nedošlo ke spáchání trestného činu, výslovný explicitní souhlas není třeba. Dokonce se může užít § 114 odst. 4, takže je možné vyšetřovaného přinutit. 

Nejvyšší soud na konec upozorňuje na zachování postupu lege artis. 

Nejvyšší soud tak uzavřel, že dovolání není důvodné.

Rozsudek Nejvyššího soudu zde.

Štítky: ct vyšetření