7. 12. 2021

Forenzní biomechanik prof. Jiří Straus: „Nejčastěji řeším pády z výšky“

Dnes se v oblasti forenzní vědy zaměříme na biomechaniku. O rozhovor jsme nemohli požádat nikoho jiného než Prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., forenzního biomechanika a kriminalistu.

Rozhovor si můžete poslechnout také formou podcastu:

Čím přesně se zabývá forenzní biomechanika? Můžete nám ji více představit? 

Forenzní biomechanika aplikuje principy biomechaniky na případy řešené v souvislosti s trestním řízením. Když to mám říct zcela elementárně, tak se na místě činu mohou nalézt některé kriminalistické stopy, které mají v sobě zakódovanou informaci o pohybové činnosti osob např. pachatele, svědků, náhodných návštěvníků a forenzní biomechanika umí rozkódovat informaci o pohybovém chování člověka.  

Konkrétně jsou to případy, kdy se např. na místě činu nalezne pěšinka chůze, stopy bipolární lokomoce, což jsou souvisle řazené trasologické stopy, tedy čtyři stopy a více. Z těchto souvisle řazených trasologických stop forenzní biomechanika umí predikovat některé informace o osobě, která stopy vytvořila, např. tělesnou výšku, rychlost lokomoce, hmotnost osoby, nebo třeba jestli osoba něco nesla, nebo nenesla. To jsou informace, které lze rozkódovat z trasologických stop lokomoce. Další aplikační případ, který je poměrně rozšířený je např. řešení pádu z výšek. Představte si situaci, že pachatel vyhodí oběť z okna nebo nějakého srázu, oběť je mrtvá a podezřelý tvrdí, že oběť uklouzla, náhodně spadla, nebo sama aktivně skočila. Forenzní biomechanika umí zjistit, zda v okamžiku ztráty kontaktu na osobu působila vnější síla, tedy, jestli nebyla osoba iniciována silou druhé osoby a nevzniká podezření cizího zavinění. To jsou velmi rozšířené aplikační směry. Další případ jsou pády ze schodů, pády ze stoje na zem, nebo je také poměrně rozšířená aplikační sféra řešení a řeknu to odborně, extrémní dynamické zatížení organismu, tzn. maximální, extrémní, dynamické, rázové zatížení organismu, kdy se jedná o údery do těla, hlavy, které nás zajímají primárně, jde ale také o údery třeba do hrudníku, horních končetin, dolních končetin. Forenzní biomechanika řeší otázku, které síly vedou třeba k fraktuře kostí nebo ke způsobení bezvědomí, nebo jestli vnější síla mohla zapříčinit pád osoby a následné ublížení na zdraví.  

Těch aplikačních směrů forenzní biomechaniky je velká šíře. Řekl jsem jenom takové ty tři hlavní, což jsou tedy stopy liberální lokomoce, pády z výšky a údery do těla, ale pak existují ještě další směry např. bodnutí nožem, nebo aplikační směry při řešení dopravních nehod atd. To všechno řeší forenzní biomechanika. Někdy jsou případy velmi kuriózní a nelze je zaškatulkovat do hlavních směrů, které jsem uvedl, ale obecně můžeme říci, že forenzní biomechanika se umí vyjádřit k pohybové činnosti pachatele nebo oběti na místě činu, pokud je pohybová činnost zachycena v kriminalistických stopách.  

Zmínil jste již pár případů, kde se forenzní biomechanika dá využít, dalo by se říci, v jaké věci se na vás orgány činné v trestním řízení obrací nejčastěji? 

Podle statistiky, kterou si vedu, je nejvíc případů týkajících se pádů, ať už z výšky, ze stoje na zem, nebo ze schodů, kdy došlo k ublížení na zdraví nebo ke smrti, tedy ke smrtelným následkům a posuzují se dvě verze. Buď byl pád způsoben vnější silou obviněného nebo obžalovaného, nebo se jednalo o nešťastnou náhodu, případně o sebevražednou aktivitu. Pády z výšky, ze stoje na zem, nebo ze schodů jsou tedy nejfrekventovanějším směrem, na který se na mě obrací orgány činné v trestním řízení.  

Druhé v pořadí je silové působení, tedy různé údery, kopy i údery předmětem, kdy se má posoudit, zda úder, tedy silové působení mohlo způsobit následky, které byly zjištěny ve spisovém materiálu na místě činu.  

Mohl byste popsat, jak probíhá samotné znalecké zkoumání, případně, co potřebujete znát k tomu, abyste to zvládl vyhodnotit? 

Pro znalecké zkoumání z oboru forenzní biomechanika je potřeba mít řadu přesně dokumentovaných vstupních informací. Za prvé je to dokumentace z ohledání místa činu, dobrá fotografická dokumentace, topografická dokumentace, náčrtek z místa činu, který přesně zachytí rozměry na místě činu, umístění stop a samozřejmě protokol o ohledání místa činu.  

Za další je potřeba mít k dispozici informace o zraněních, které vznikly v souvislosti s trestným činem. Zpravidla to je znalecký posudek z oboru zdravotnictví soudní lékařství, nebo alespoň zpráva z nemocnice, kde je přesně popsáno zranění poškozené osoby a za další jsou potřeba protokoly o výpovědí svědků, nebo v případě poškozeného a samozřejmě i obviněného nebo obžalovaného, jak popisují děj, který nastal. To jsou základní informace, které forenzní biomechanika musí mít k dispozici, takové nezbytné základní penzum, nutné podmínky pro řešení posudku, a poté je možné si tyto informace zanalyzovat.  

V řadě případů dělám znalecké experimenty, ať už přímo na místě činu nebo v simulovaných podmínkách. V poslední době využívám k řešení případů počítačový simulační program Virtual CRASH 4, který umožňuje velmi přesně v počítačovém prostředí ve 3D zobrazit situaci a simulovat jednotlivé podmínky. Je to velmi dobrý simulační program, který umožňuje variovat jednotlivé verze a zkoumat, jaký následek by nastal, kam by např. tělo dopadlo, na jakou část těla by dopadlo a porovnat to se stopy zajištěnými na místě činu, případně s těmi výslechy svědků, poškozeného, obviněného a posoudit, jestli je verze biomechanicky přijatelná nebo přijatelná není, jestli je pravděpodobná, případně s jakou výší je pravděpodobná. V tomto probíhá znalecké zkoumání, ale jsou některé případy, které vyžadují mít k dispozici i další informace, ale ty nezbytné podmínky jsem uvedl.  

Stává se vám, že musíte jet sám na místo činu a zjistit si některé informace, protože je postrádáte v obdržených dokumentacích? 

Občas se mi stane, že musím jet na místo činu a změřit či doměřit nějaké parametry. Tam využívám součinnost policie z místního oddělení, která dokumentuje, že měřím pouze já. Pokud je to možné a pokud je to v mých silách, jedu na místo činu, i když mám dostatečné informace ze spisového materiálu. Jezdím tam proto, abych se tam nadechl, viděl to, dokázal si to představit, protože fotografická dokumentace nebo videodokumentace je sice dobrá ilustrativní, ale přece jenom když se člověk dostaví na místo činu má najednou do problému jiný vhled, dovede si to představit. Takže jezdím na místo činu minimálně s úmyslem nebo cílem, že bych si něco doměřil a jsem ve spolupráci s policií, anebo se tam jedu jen nadechnout atmosféry. 

Když jste zmiňoval program, v rámci kterého si můžete simulovat danou situaci. Používáte k tomu kromě něj ještě něco jiného?  

Využívám často informace ze znaleckého empirického zkoumání. Simulační program my odehraje nebo odprezentuje podmínky, které do něj vložím, ale já musím mít informaci o tom, jak se tělo v reálu chová, např. člověk stojí na okraji balkonu a chce skočit vpřed a teď jakou rychlostí, jak skočí vpřed, to musím mít změřené. Tedy dělám si vedle toho řadu experimentů s dobrovolníky nebo kaskadéry, kteří mi realizují pády z různých vstupních podmínek, např. skok z místa, krok vpřed, krok vzad, skok s dvěma odrazovými kroky, skok s rozběhem, nebo to může být i salto vpřed, nějaké strčení do těžiště třeba ramene. Tímto způsobem si musím provést vlastní experimenty, které mi dají informaci, jak se pohybuje lidské tělo, např. když je strčené maximální silou do těžiště, jakou rychlostí se vlastně odpoutá od toho kontaktního bodu a k tomu musím mít velkou množinu empirických informací. Zjišťuji je už přes 20 let, např. měřením se studenty, byla na to vedena řada diplomových prací, nebo i měřením s kaskadéry, kteří mi měří, filmují a propočítávají v rámci prací potřebné kinematické hodnoty.  

Jako příklad mě napadá případ, který jsme řešili asi před půlrokem, kdy se mělo jednat o otázku uchopení bezvládného těla a přehození přes zábradlí do přehrady. Takhle od stolu si člověk řekne, no tak to by šlo ne, vezmu ho kolem pasu, opřu si ho, přehodím přes zábradlí a poletí do vody, ale ono v reálu, aby člověk, byť zdatný kaskadér, uchopil bezvládné ležící tělo, což je velmi těžce manipulovatelná hmota a přehodil ho přes zábradlí, tak to bylo téměř nemožné. Já jsem tuto jednoduchou situaci, kterou by si člověk řekl, vždyť to půjde, v čem je problém, vezmu ho a přehodím, kolik ten člověk váží 70 kg to ho unesu, ale bezvládné mrtvé tělo, tedy tu bezvládnou hmotu přehodit přes zábradlí prakticky nejde. Mohou to udělat dva lidé, ale skutečně je to obtížné, když to pak člověk vidí v reálu a samozřejmě si to i filmuji. Tyhle informace člověk musí empiricky zjistit a mít je k dispozici, tedy např. tyto experimenty provádíme. To, co řeším v některých případech, pro které zatím nemám informace naměřené, si musím znalecky vyzkoušet. Vedu si také statistiku případů pádů z výšek a dělám si statistické vyhodnocování reálných sebevražd, reálných skoků vpřed, nebo jen kroků vpřed, reálných strčení a ukazuje se, že hodnoty získané s těmi dobrovolníky či kaskadéry, kteří padají do vody a skáčou do vody z nějaké výšky, jsou trošičku odlišné od těch reálných případů sebevrahů. Sebevrah provádějící sebevražedný pád letí trochu menší vzdáleností, když to řeknu zcela jednoduše než kaskadér, kterému řeknu skoč vpřed nebo udělej krok vpřed nebo spontánně padni vpřed.  

Reálné případy se mírně odlišují od těch empirických měření. Porovnávám hodnoty s dobrovolníky se statistickou analýzou reálných kriminálních případů, a to jsou informace, které vkládám do počítačového systému a variuji různé podmínky. Práce s Virtual CRASH je poměrně dlouhodobá a náročná. Musíte zadat řadu parametrů jako je třeba tření podložky, koeficient restituce, tuhost v kloubech i směr působení, kde se to může pohybovat, jestli to jde do hrudníku, lopatek, pasu, různých částí těla a podle toho získám poměrně velkou šíři výsledků. Ve finále se dá zjistit, která ta verze se nejpravděpodobněji blíží té situaci na místě činu a kterou verzi lze naopak úplně odmítnout.  

Snad jsem to ve zkratce přiblížil, že kromě dobrovolníků musím mít k dispozici i statistickou analýzu z reálných kriminálních případů. To nezískám nikde jinde než ze spisů. S dobrovolníky děláme pády do vody do bazénu z výšky 5 m někdy dokonce i 10 m či 16 m v přírodních podmínkách. Když řeknu dobrovolníkovi, aby skočil, skočí bez problému, co je potřeba, ale sebevrah skáče trošku jinak.  

Už jste nastínil i některé konkrétnější případy. Vzpomenete si na nějaký zajímavý, obtížný, nebo v něčem specifický případ z poslední doby? 

Vždycky říkám, že zajímavý je každý případ, byť je to banalita, ale vzpomínám si na případ, který byl tak trošku výjimečný. Říkám tomu vražda na objednávku, mladá slečna si vzala o generaci staršího muže samozřejmě velmi bohatého, a když to řeknu ve zkratce, uváděla ve spisovém materiálu, cituji „po 14 dnech už mě nebavil“. Rozhodla se proto, že ho zabije. Najala si dva nájemné vrahy za 100 000 Kč a vymyslela to tak, že s ním půjde hospody, tam se trošku přiopijí, užijí si večer v hospodě a po cestě domů půjdou přes lávku přes vozovku, kde je přepadnou ti dva pachatelé. Ona uteče a oni manžela zmlátí a shodí z lávky dolů do vozovky. Tak se to skutečně událo, ale shodili ho špatně. Dali mu přes hubu, upadnul do bezvědomí, shodili ho z lávky dolů do vozovky v domnění, že ho jezdící vozidla ještě zdevastují. Jenže shodili ho na okraj vozovky, kolem jel taxikář, který uviděl zraněného člověka, zastavil, zavolal záchranku, přijela policie. Následně se řešila otázka, zda spadnul náhodně, nebo byl opilý a mohl se naklonit přes lávku a spadnout dolů, byla to sebevražda, tedy skočil aktivně, nebo tam působilo cizí silové působení, tedy cizí zavinění čili vražda. Nechci říkat vražda to musí říct vždycky soudce, ale cizí zavinění. Nešťastná náhoda překlopení přes hranu lávky nepřicházela vůbec v úvahu vzhledem k rozměrům šířce lávky, byla to betonová poměrně široká lávka. Seskočení dolů také nepřicházelo v úvahu a třetí varianta bylo cizí zavinění.  

Tento případ se velmi dobře simuloval ve Virtual CRASH, kde to bylo opravdu zřetelné. Má to výbornou informační hodnotu, protože v počítači vidíte třeba i ve zpomaleném provedení, jak se tělo pohybuje při jedné verzi, druhé verzi, třetí verzi. Tady se jednoznačně jednalo o cizí zavinění, tedy vyhození. Manželka objednatelka a tedy spolupachatelka byla odsouzena tuším na 16 let a vykonavatelé dostali asi 10-12 let. To byl takový zajímavý případ vražda na objednávku, přitom podle statistiky vražd na objednávku v našich podmínkách české kriminalistiky se objevuje pouhých 2,5%. Laik, který se dívá na detektivky si myslí, že vražd na objednávku je hodně, ale je jich hrozně málo. Poslední statistika dokonce ukazuje 2,36%. Jsou tedy „vzácné“ a pro mě to byl případ, který člověk vidí v detektivce ve filmu. Další pro mě zajímavý případ byl případ asi 4-5 let starý, kdy se na Silvestra v deset hodin večer seznámili tři muži. Je to taková klasika ale jeden byl Čech, druhý Ukrajinec a třetí Slovák. 

Skutečně tomu tak bylo. Seznámili se v hospodě, podotýkám, že dva z nich měli za sebou kriminální minulost, Čech se se Slovákem dokonce znal z vězení. Potkali se U Bílé labutě a začali popíjet v tamější hospodě. Poté se rozhodli, že půjdou k Čechovi do bytu, který bydlel ve čtvrtém patře v takové staré zástavbě a tam popíjeli dál. Po půlnoci došlo k hádce, kdy měl Čech bodnout do břicha Slováka a poté došlo k pádu z čtvrtého patra přes hranu balkonu, který ten byt měl, do vnitrobloku domu. Slovák na místě zemřel a Ukrajinec utekl, protože se lekl. Po čtrnácti dnech se přihlásil na policii a vypovídal. Pachatel měl svoji verzi, uváděl, že se pohádali Slovák na něj začal útočit a naběhnul si na nůž. Poté se měl Slovák rozeběhnout, přeběhnout relativně malý pokoj, proskočit dvojitým sklem v okně na balkon a tam se měl přetočit a skočit dolů z balkonu. Ukrajinec tvrdil, že si na nic nevzpomíná, že tam došlo k nějaké rvačce, ale že nic neví, nic neviděl ani nic neslyšel. Když se dělalo ohledání na místě činu a vyšetřovací pokus, kde jsem také byl, tak bylo zřetelně vidět, že tím oknem člověk nemohl proskočit, neboť bylo úzké. Bylo sice rozbité, ale nemohl jím proskočit, i soudní lékaři uváděli, že by měl jiná zranění a poranění od střepů. Sklo se poškodilo v důsledku rvačky a otázka zněla, zda z balkonu spadnul sám nebo byl vyhozen, a to byl úkol pro mě. Biomechanika totiž řeší otázku od ztráty kontaktu do dopadu těla, co je před a po mě nezajímá, to už není otázka biomechaniky. Místo činu bylo dobře zdokumentované a změřené. Dělal se tam jednak vyšetřovací pokus s figurínou a pak se pomocí Virtual CRASH dalo přesně zanalyzovat, která verze je přijatelná a která není. Obviněný trošičku výpovědi měnil podle toho, co se mu prokázalo. Tvrdil, že si vzpomněl, že Slovák zábradlí přelezl. Musel jsem pak podle toho upravovat počítačovou simulaci Virtual CRASH a vzpomínám si, že i u soudu, když dostal slovo při hlavním líčení také svou výpověď změnil. Tvrdil, že zábradlí nepřelezl, ale překročil, stoupnul si do výchozí svislé polohy, otočil se a skočil dolů. Musel jsem kvůli tomu dělat doplněk znaleckého posudku podle toho, co tam uváděl v té době obžalovaný. A ani tady tělo nekorespondovalo s dopadovou polohou. Pády z výšky mají jednu výhodu, že jsou determinovány v okamžiku ztráty kontaktu. Při letu, letící tělo čili oběť už s tím nic neudělá. To si laici při sledování filmů myslí, že by mohl někdo mávat rukama a nějak se stočit, a ještě to tělo přetočit a někam jinak doletět, nebo dopadnout. To by mohl udělat řekněme, nějaký trénovaný gymnasta, který by věděl, jak se odrazit, ale člověk, který je shozen ze skály nebo z okna, za prvé tyhle informace nemá a za druhé nejsou vytvořeny podmínky, aby si ten moment silový udělil na začátku ztráty kontaktu.  

Při tom letu je pád už determinován. Už se s tím nic neudělá. Vezměte si, že pád řekněme z výšky dvaceti metrů trvá zhruba sekundu a půl, což je hrozně málo. Než si člověk uvědomí, že letí, nic s tím neudělá. Pohybová aktivita je tedy buď nulová, anebo jenom pasivní. Je to výhoda pro řešení pádů z výšek, protože dopadová poloha oběti čili těla opravdu přináší dost informací pro rozkódování zpětného děje. Můžeme zjistit, za jakých podmínek tělo spadlo, nebo ztratilo kontakt z výchozí polohy, aby dopadlo do finální polohy i třeba do úhlových směrů atd. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví navíc přesně zanalyzuje zranění, díky tomu znám i místo primárního kontaktu a pak toho sekundárního dopadu. Vím tedy zda padá na horní končetiny, na hlavu, nebo na nohy, zkrátka co má zraněné.  

Nicméně z výsledků bylo zřejmé, že byl strčen. 

Ano, byl strčen. Byl odsouzen myslím na dvanáct let. Jednoznačně tam bylo cizí zavinění. 

Pane profesore, Vy jste se také mj. proslavil analýzou okolností smrti Jana Masaryka. Řeknete nám k tomuto případu něco více? Jak jste došel k danému závěru? 

Pád Jana Masaryka z roku 1948 byl velmi dlouho diskutován a ještě asi dlouho bude. Při řešení tohoto případu jsem samozřejmě vycházel z dokumentace z místa činu, kterou provedla výjezdová skupina policie Prahy 6 a až následně poté to převzala státní bezpečnost. Dokumentace, náčrtek z místa činu byl velmi dobře zakreslen. Poloha těla byla 2,90 m od svislice okna. Pitvu dělal prof. Hájek a v pitevním protokolu popsal zranění Jana Masaryka velmi pečlivě. Zraněními byly pouze zlomené paty a poškozené pánevní kosti. Dopadová poloha byla ve svislé poloze. Příčinou smrti bylo utržení srdce a jater, tedy rázová složka působila na tělo v okamžiku dopadu, když bylo tělo ve svislé poloze. Neměl zraněnou hlavu, neměl poraněnou žádnou horní část těla. Výška pádu nebyla zaměřená, ale tu jsem si i s dalšími potřebnými informacemi doměřil přímo na místě. Opět porovnáním empirických statistických údajů, jak ze skoků figurantů, nebo analýzou kriminálních případů, znám kinematické hodnoty pro spontánní pád, strčení i skok.  

Masaryk padal zády z okna ven do směru pádu a porovnáním těchto hodnot mně vychází závěr, že to nemohla být sebevražda. Nemohl doskočit tak daleko, když to řeknu zjednodušeně. Nemohla to být nešťastná náhoda, ta vypadá úplně jinak. Pád vysoce pravděpodobně odpovídá působení vnější síly, musel být s velmi vysokou pravděpodobní strčen do asi tak úrovně těžiště, aby dopadl do toho místa, kde byl nalezen. Vím, že se v poslední době o této kauze diskutuje a objevují se svědectví, že s ním bylo manipulováno, že mohl být někam přemístěn, to už je jiná věc. Já vycházím z dokumentace na místě činu, tak, jak byla zadokumentována.  

Můj závěr tedy je, že s velmi vysokou pravděpodobností došlo k působení vnější síly a tomu napovídají i další indicie, jako bylo třeba zranění i na přední části hrudníku a na břiše, kde měl škrábance zřejmě když přelézal z okna ven. Musím říct, že z hlediska biomechaniky jsou některé případy komplikovanější, než je tento a vychází mně jednoznačně. Došlo k působení vnější síly.  

Ještě je možná nutno říct, že obecně je forenzní biomechanika poměrně nová věda, tedy zkoumat historické případy může být velmi zajímavé. 

Máte pravdu je to relativně mladá věda. První dalo by se říci zakladatel forenzní biomechaniky byl prof. Karas, což byl můj školitel a učitel, který první biomechanický posudek, to ještě tehdy nebyl znalec, dělal v roce 1994, což je relativně málo. Věda je tedy stará tak 25 let. Dělají se v tomto směru výzkumy, což zase obohacuje materii poznání forenzní biomechaniky.  

Když se zmiňujete o historických případech, měl jsem možnost se vyjádřit ke kauze studna ze 30 případů Majora Zemana. Asi ho známe všichni, došlo v něm k vraždě otec a syn. Prováděli jsme experimenty, já jsem dělal i tu počítačovou simulaci, jestli ta verze, jak byl případ uzavřen opravdu odpovídá současnému poznání.  

K čemu jste došel? 

Objevila se ještě čtvrtá verze, která nebyla prověřovaná, že pachatel je syn, protože ten uváděl, že byl hozen do studny, která měla průměr 80 cm a za ním skočil otec. V jedné fázi, kdy tam zničily stromy zapálili dům, otec zabil matku, syn uváděl, že ho otec pořezal na zápěstí s úmyslem ho zabít. Pak ho shodil do studny a potom, když syn lezl nahoru, tak měl otec skočit dolů. Podle počítačové simulace by ho tam otec v podstatě tzv. zašpuntoval, tedy zarazil dolů. Ten spodní neměl šanci vylézt nahoru. V tom filmu se dole měli ještě poprat, syn vylezl nahoru a jako jediný přežil. Matku zabil sekerou, otec se utopil ve studni a syn ještě asi 5 km utíkal na místo, kde to oznámil. T 

ato situace je v reálu neproveditelná, alespoň nám se neprokázala. My jsme kromě toho dělali ještě experimenty v bazénu v asi šestimetrové hloubce, kde jsme simulovali studnu se stejným průměrem s figuranty. Potápěči to z podvodní hladiny filmovali a skutečně ten horní, když skočil shora, tak spodní neměl šanci vylézt. Zkoušeli jsme to opakovaně, neměl šanci. Kdyby ho otec chtěl opravdu utopit, tak tam syna utopí. V tomhle bylo slabé místo. Neříkám, že to tak bylo, je to jen verze, která nebyla prověřovaná. Ve filmu to bylo trošičku filmově přibarveno, aby to vypadalo zajímavě ještě v té době 30 případů majora Zemana. Tahle neprověřená verze je podle mě reálná varianta, že pachatelem mohl být syn, nebo minimálně jsou v ní disproporce, které je potřeba objasnit.  

To byla zajímá práce, protože jsme skutečně jeden den strávili v bazénu, kde jsme museli za prvé udělat model studny, která musela být z boku průhledná, pak mít dva potápěče, kteří to filmovali, pak dobrovolníky, kteří se k tomu uvolní a domluví si signál, po kterém horní pustí spodního, aby ho skutečně neutopil.  

Jste také známý pro uznávanou tzv. Strausovu metodu, což je metoda určená k rozpoznávání lidí podle chůze. Řekl byste nám o ní více? 

Identifikace osob podle dynamického stereotypu chůze vychází z té myšlenky, že každý styl pohybového chování, tedy chůze je individuální. Určitě známe všichni situaci, že na dálku vidíme někoho známého přicházet. Nevidíme mu samozřejmě do tváře, je to na dálku třeba 50-100 m a řekneme si, jo to je bratr, otec, manželka, kamarád, už ho bezpečně dle stylu chůze poznáme. Každý se klátí trošku jinak, jde jinak. Jsou to drobné jemnosti, které neumíme nějak vyjádřit, ale víme, že to je jednoznačně on a je otázka, jestli je možné tyto pohyby nějakým způsobem graficky vyjádřit třeba formou identifikačních křivek, že bych se ten subjektivní vjem, řekněme taková forma rekognice, by se dala objektivizovat, aby se to dalo porovnat formou křivek.  

Chůzi člověka jsme měřili a měříme a vždy vyžaduje velký tým s poměrně širokou skupinu spolupracovníků. Nejdříve se chůze zabírá na nějakou dobrou vzdálenost, z boku, když člověk jde, jak se pohybuje těžiště těla, jak se pohybuje hlava a temeno hlavy, ucho, vnější boltec je dobře vidět, nohy, kotník, koleno, a když člověk jde opakovaně, tak tyto pohyby můžeme v čase vyjádřit formou křivek.  

Myšlenka je, že by se pohyb jednoho člověka a po nějaké době téhož člověka vyjádřil identifikačními křivkami a pak už by se porovnávaly jenom grafy. Zatím musím říct, že tato metoda není použitelná vždycky. Je ve fázi rozpracování a je řada prvků, které to komplikují, protože pachatel je zachycen kamerou na místě činu. Ta kamera je někde nahoře v rohu místnosti, jsou různé úhly na různou vzdálenost. V laboratorních podmínkách si můžeme vytvořit situaci, kdy vidíme jednu osobu jít a ze statické polohy vždycky z nějaké definované vzdálenosti můžeme osobu nahrát a graficky vyjádřit identifikační křivky a poté porovnávat, ale v reálu je to zatím komplikované řadou parametrů, které neumožňují vždy provést identifikaci, ale je možné se třeba vyjádřit např. k hladině tělesné výšky, nebo k délce kroků, nebo ke stylu chůze. Je to metoda, řekněme, použitelná v praxi, ale určitě vyžaduje ještě dlouhodobý výzkum, získávání řadu vstupních informací, aby to byla metoda zcela objektivní a exaktní, aby u soudu byl závěr silný a jasný, aby to byla informace vědecky prověřená založená na rozsáhlých výzkumech.  

Dalo by se podle toho říci, že každý má chůzi jedinečnou? 

Určitě má. Jako jsme jedineční třeba v ručním písmu, v jakékoliv pohybové činnosti, tak chůze je také jedinečná. Jde o to vždycky vyhmátnout a vychytat ty jedinečnosti, detaily. Jako jsme každý jinačí třeba svým hlasem, jsme jinačí svoji somatickou stavbou svalově kosterním aparátem a ten dynamický stereotyp chůze se vytváří v mozkové kůře, je dán informacemi, které se fixují, automatizují v mozkové kůře, jak se člověk učí chodit, tak se zhruba uvádí, že kolem sedmého roku je již chůze stabilní. Každý jsme svým stylem chůze jedinečný, pokud jdeme přirozeně a úmyslně chůzi neměníme a pokud netrpíme žádnou deformací anatomickou nebo nějakým úrazem. Pokud člověk jde subjektivně přirozenou chůzí, tak jde vždycky individuálním jedinečným způsobem. 

Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek