29. 11. 2022

Rozhovor o Institutu kriminologie a sociální prevence s ředitelem Petrem Zemanem

ředitel IKSP

V dnešním rozhovoru se blíže podíváme na fungováním Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, který je výzkumným analytickým pracovištěm v oblasti kriminologie a trestní justice. Je zřízený Ministerstvem spravedlnosti ČR. Při té příležitosti jsme si pozvali ředitele institutu JUDr. Petra Zemana.

Rozhovor si můžete poslechnout i ve formě podcastu:

Pane doktore, na úvod úplně taková prvoplánová otázka. Můžete nám institut představit? 

Určitě. Základ už jste vlastně řekla. Jsme rezortní výzkumné pracoviště, které zřídilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky a naším posláním je výzkumná a analytická činnost v oblasti kriminologie a trestní justice v celé šíři těchto oblastí. Zabýváme se stavem, vývojem kriminality, zacházením s pachateli trestné činnosti, podporou obětí trestné činnosti, možnostmi kontroly a prevence zločinnosti, trestní a bezpečnostní politikou.  Zkrátka co je zrovna potřeba.  

Je ve světě běžné, že mají ministerstva instituty, které pracují ve výzkumné oblasti?

V těch zemích, se kterými bychom se mohli a měli kulturně a historicky srovnávat, tedy evropské země, Severní Amerika, Austrálie, tak tam je to jeden z běžných modelů. Samozřejmě není jediný, ale je jedním z nich. Jako příklad lze jmenovat Holandsko, Spolkovou republiku Německa, Maďarsko, Švédsko a Austrálii. V Austrálii dokonce i přesto, že tam existuje několik samostatných států a teritorií, tak při vládě funguje federální australský institut kriminologie.  

Je to jeden z modelů, který dává státům možnost mít po ruce poznatky, které potřebuje při formulování a následně vyhodnocování svoji trestní politiky. Pochopitelně v zemích, kde je široce etablovaný a nějak historicky ukotvený kriminologický výzkum na univerzitách, případně na jiných nevládních pracovištích, tak tam se vlády mohou spolehnout na to, že když budou potřebovat, tak poznatky dostanou z těchto pracovišť. 

Nicméně to rozhodně není příklad České republiky. Tady na univerzitách pochopitelně nějaký kriminologický výzkum probíhá, ale vzhledem ke kapacitním důvodům a i důvodům řekněme historickým, tak se rozhodně nedá hovořit o nějakém systematickém výzkumu, který by tam probíhal. A v takové situaci si myslím, že je velmi dobře, že je tady pracoviště, které je schopno v podstatě kontinuálně dodávat nejenom čistě výzkumné poznatky, protože výzkum je, jak známo záležitost dlouhodobá, několikaletá, ale i poznatky analytického charakteru, které sice vychází z vědecké výzkumné expertizy, kterou pracovníci takového pracoviště mají, ale reagují operativně na aktuální potřeby státu, případně rezortu.  

A jak to tedy přesně funguje? Ministerstvo vám zadá, jaká je aktuální problematika nebo téma, kterým se zabývá a zadá ke zpracování výzkum? Nebo třeba i vy sami přicházíte s iniciativou, co vám přijde, že je téma, které by se mělo blíže prozkoumat? 

To jsou právě oblasti, které se dají odlišovat, proto my si důsledně říkáme, že jsme výzkumný ústav či organizace, ale zabýváme se výzkumnou a analytickou činností. Ministerstvo je náš zřizovatel, ale zároveň jsme samostatná organizační složka státu, takže nejsme přímou součástí nebo odborem Ministerstva, což si myslím je v téhle kombinaci velice výhodné, a to pro obě strany. 

Na jednu stranu nám to poskytuje určitou významnou svobodu bádání, než kdybychom byli začleněni přímo v organizační struktuře Ministerstva. Zároveň máme tím, že jsme součástí rezortu – jsme jednou z tzv. podřízených organizací Ministerstva, jako je třeba rejstřík trestů, probační a mediační služba nebo Vězeňská služba ČR, máme lepší přístup ke zdrojům dat, k různým expertům z resortu justice a zároveň pro Ministerstvo je výhoda v tom, že pokud se opírá o naše poznatky, tak se opírá o poznatky, jejíž objektivitu a neutralitu je podstatně horší zpochybňovat, než kdyby se opíral o poznatky nějakého svého odboru. Tedy tahle koexistence je vzájemně výhodná a věřím, že bude pokračovat. 

Teď abych se vrátil přímo k Vaší otázce – tak naše výzkumná činnost probíhá na základě čtyřletých střednědobých plánů výzkumné činnosti, kde vždycky na to čtyřleté období naplánujeme několik hlavních výzkumných úkolů/témat, kterým bychom se měli věnovat. Ty plánujeme po konzultaci samozřejmě s Ministerstvem, ale zároveň právě s dalšími uživateli našich výsledků jako je Vězeňská služba, probační a mediační služba, soudy, státní zastupitelství, nejvyšší soud, nejvyšší státní zastupitelství, ti jsou pravidelným konzultantem při přípravě toho střednědobého plánu, ale i třeba s Ministerstvem vnitra, s Policií České republiky. Protože se podílíme také na bezpečnostním výzkumu České republiky, což je oblast, kterou garantuje Ministerstvo vnitra, a na základě toho a se zohledněním samozřejmě našich kapacit stanovíme okruh hlavních výzkumných úkolů na čtyřleté období. 

Potom pochopitelně Ministerstvo, nebo třeba nějaká jiná instituce, úřad vlády, různé mezirezortní orgány, pokud zjistí aktuální potřebu analytického materiálu, tak se nás obrátí a my se snažíme v rámci kapacit vyhovět. Tomu už se nedá říkat standardní výzkumný úkol, protože to zpravidla bývá krátkodobé, ale je to taková analytická činnost, při které právě zohledňujeme a využíváme poznatky, které jsme v rámci naší hlavní výzkumné činnosti získali.  

Můžete jmenovat nějaký výzkum, na kterém momentálně pracujete a na jehož výsledek se třeba i sám těšíte? 

Jak jsem říkal, pracujeme v rámci čtyřletých střednědobých plánů výzkumné činnosti, tak jsme zrovna loni začali nový střednědobý plán na období 2021-2023. Těžko se to jmenuje, protože by mi to mohlo udělat špatně v práci, kdybych nějaký vypíchl. Dělám si legraci. Samozřejmě se těším zejména na výzkumy do kterých jsem zapojený a to jsou v současnosti dva.  

Jeden je navazujícím výzkumem na projekt, který jsme ukončili v minulém střednědobém období, a který se týkal terapeutických programů pro odsouzené uživatele drog ve vězení.  

A od letošního roku jsme spustili výzkum, který by se měl zaměřit na návaznost penitenciární péče a postpenitenciární péče odsouzené uživatele drog. Jinými slovy jaké jsou možnosti zajistit, aby osoba, která je ve výkonu trestu odnětí svobody a která tam podstoupí třeba i úspěšnou terapii, do toho po propuštění na svobodu z výkonu trestu nespadla znovu. Jeden z hlavních závěrů minulého výzkumu totiž byl, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody v programech, na které jsme se zaměřili na specializovaných oddílech věznic, tak u odsouzených dochází k velmi pozitivním posunu. Zároveň jsme ale zjistili, že když se pak zpětně podíváme na kriminální recidivu těchto odsouzených po propuštění, tak to už žádná sláva není. 

Hlavní problém je, že se střetávají dva světy. Střetává se svět řekněme represivní vězeňství, který si jede podle svého a pak se střetává svět řekněme zdravotnický nebo sociální na svobodě, kde jsou vůči světu vězeňství přece jenom vždy jisté výhrady. 

A ty dva světy spolu možná neumí příliš komunikovat nebo spolupracovat, takže dosud nedošlo k tomu, že by tahle situace a možnosti nápravy byly nějak systematicky vyhodnoceny, a to je právě teď náš úkol.  

Pak můžu zmínit takový evergreen ve výzkumné činnosti IKSP. Jde o výzkum fungování Institutu zabezpečovací detence, která v loňském roce oslavila 10 let své existence a Institut byl při zrodu tohoto ochranného opatření, kdy jsme připravovali podklady pro přípravu právní úpravy zavedení zabezpečovací detence a nastal čas seriózně vyhodnotit a říci, zda se naplnily představy přání zákonodárců odborné veřejnosti, která potom před 11 lety volala a zda to bylo naplněno nebo ne.  

Já jsem již zmiňovala, že máte na stránkách vaše výzkumy uvedené a máte je, musím říci, moc hezky shrnuté. Pokud by tedy někoho více zajímaly, věřím, že si tam najde, co potřebuje. 

Dovolím si jich zmínit jenom pár, které jsem tam našla, např. analýza trendů kriminality v České republice v roce 2019, senioři v České republice jako oběti i pachatelé kriminálních deliktů nebo zacházení s uživateli drog ve vězení a rodinné skupinové konference. 

My se na některý z nich ještě podíváme v průběhu samotného rozhovoru, a to i právě na drogově závislé, kteří jsou odsouzení. 

Ještě předtím se Vás ale zeptám, nalézají výsledky těchto výzkumů uplatnění v praxi, např. v legislativě? Jak se s nimi pracuje? 

Předně je třeba říct, že výsledky nebo výstupy z výzkumů nejsou konkrétní legislativní návrhy. Nejsme legislativci, tvorba legislativy je specifické řemeslo, jehož nositeli by měli být pracovníci jiných pracovišť. To co od nás vychází, jsou různé podkladové materiály, různá doporučení, která navrhují nějaký žádoucí stav s tím, že jakým způsobem se to legislativně technicky provede, případně někdy to ani není záležitost legislativy, ale třeba záležitost organizačně technická, to už samozřejmě jde trochu mimo nás. 

Troufnu si tvrdit, že dopady výsledků výzkumné i analytické činnosti na praxi tzn. na legislativu, ale i na každodenní fungování dotčených složek je možná větší, než by vypadalo. Výstupy či výsledky bývají zmiňovány třeba v důvodových zprávách některých legislativních iniciativ. Teď je např. čerstvě před schválením poměrně velká, zásadní novela trestního řádu a zákona o probační mediační službě, která se týká zejména zjednodušení a zkvalitnění fungování alternativních trestů, fungování probačního dohledu, kde se hodně vychází právě z podkladů, které nashromáždili kolegové, kteří se u nás této problematice věnují. 

Mohu říci, že jsme také stáli u zrodu probační a mediační služby, kdy jsme také připravili podklady pro její zavedení a od té doby s touto službou spolupracujeme a myslím, že ta spolupráce je výborná, na obě strany užitečná, protože oni jsou pro nás cenným zdrojem údajů, dat a od nás mají zpětnou vazbu. Tedy to je třeba konkrétní legislativní návrh, kde se ty naše výsledky promítají. 

Ale někdy to nemusí být ani takhle zjevné, protože to, jakým způsobem poskytujeme výsledky pro příslušná pracoviště a pro příslušné orgány státu, jsou i prostřednictvím účasti v řadě různých pracovních komisí, rad, pracovních skupin. Shodou okolností teď dokončujeme zprávu o činnosti za minulý rok, kde vždycky děláme přehled toho, kde je kdo v jaké radě či komisi zapojen a jsem překvapen, kde všude jsme. Pochopitelně tím vznikne podklad, který je pak podkladem pracovní skupiny a už není rozklíčováno, že něco dodal Institut. Praktické dopady tedy jsou a dle mého názoru jsou větší, než je na první pohled patrné. 

Když už jsme se pustili trošku víc do těch samostatných výzkumů, tak bych u uplatnění mediace i v tom systému trestní justice zůstala. Zvládl byste popsat, nebo nějak přiblížit, jaké byly cíle, kterými se výzkum zabýval?  

Byl to výzkum, kterému kolegové věnovali velkou pozornost. Zase nám to zapadá trošku do širšího rámce problematiky restorativní justice, protože mediace je jedna ze složek nebo způsob, jakým se princip restorativní justice uplatní. Restorativní justice říká, že justice nebo naplňování spravedlnosti by nemělo spočívat pouze v nějakém trestu, nebo opatřením pro pachatele, ale zároveň je třeba více zohlednit potřeby a nějaká přání obětí v tom smyslu, aby výsledkem nebyla pouze újma pachateli, ale aby výsledkem byla skutečně určitá náprava, proto je to restorativní. Tedy snížení újmy oběti a dejme tomu určitá sebereflexe ze strany pachatele. 

Právě mediace spočívá v tom, že se nedá nařídit, to je ryze dobrovolná záležitost. Je to řízené setkání oběti s pachatelem, které vede v tomto případě pracovník probační a mediační služby. A kde oběť obecně řečeno dostává možnost vyjádřit svoje pocity, třeba i vztek, který měla z toho, co se stalo, jak moc jí to zasáhlo, co to znamenalo pro její rodinu. Pachatel zase má možnost vysvětlit okolnosti činu, že byl třeba opravdu v nějaké situační nouzi, když to udělal. Má možnost se skutečně z očí do očí omluvit. Pachatel se může s obětí dohodnout na nějaké formě kompenzace. A teď nemyslím jen finanční. Když někdo posprejuje dům, mohou se domluvit, že tam pachatel přijde, odčiní to a ještě mu třeba okope zahrádku, nebo něco podobného.

Princip je, že jednak oběť má pocit, že ji konečně někdo poslouchá, že může říct své pocity, co ji trápí, co ji zasáhlo. 

Druhak ve standardním trestním řízení, kdy k tomuto nedochází, oběť – byť v posledních letech se jí dostává více práv nebo možností, jak do toho zasahovat, tak pořád sedí trochu stranou, protože její zájmy zastupuje stát. A stát říká, co by se mělo nebo nemělo. Kdežto takhle má oběť třeba i možnost se nějakým způsobem vyjádřit k tomu, co by předpokládala za adekvátní pro toho pachatele za to, co provedl a zároveň se ty dvě strany poměrně intenzivně vidí tváří v tvář a třeba oběť zjistí, že pachatel není nějaké monstrum, ale člověk, který má taky svoje problémy. Apachatel na druhou stranu nevidí jenom jmenovku na dveřích, ale vidí konkrétního člověka, kterému vlezl do bytu a vykradl ho a ten člověk mu řekne, jak ho to trápí. 

Mediace v tomhle směru a vím, že to opakuji potřetí, ale je to na tom to nejdůležitější, musí být dobrovolná. Nemělo by cenu, aby tam kdokoliv z těch dvou byl z donucení, to by nedávalo smysl. Pokud vím, tak v České republice teď ročně probíhá takových 600-700 mediací. Už máme i nějaké výsledky od nás, nejenom ze zahraničí. A třeba pokud jde o kriminální recidivu pachatelů, kteří prošli mediací, tak je výrazně nižší, než u těch, kteří ji neprošli.

Zase je třeba si uvědomit, že je tam vždycky trošku zkreslení. To, že tady máme motivovaného pachatele minimálně k té mediaci, tak ale neznamená, že ostatní pachatelé v kontrolní skupině by všichni byli nutně nemotivovaní. Prostě se na ně jenom nedostalo, anebo nebyla motivovaná oběť, ale prostě tím neprošli. Takže mediace je rozhodně jedním ze způsobů, jak to samotné trestní řízení zlidštit, jak skutečně dopřát sluchu oběti a vynasnažit se, aby to, co už vytrpěla tím samotným trestným činem, tak aby nějaké další důsledky byly co nejmenší. Aby pokud možno se s tím třeba vnitřně vyrovnala, což pro řadu obětí bývá složité. 

A pro toho pachatele, aby třeba získal sebenáhled a zamyslel se, že oběti opravdu mají obličeje. Oběti mají vlastní osudy a je třeba s tím takhle počítat. Samozřejmě nejsem žádný idealista, že bych si myslel, že po skončení mediace pachatel nastoupí do Armády spásy a bude pomáhat lidem, ale každý pozitivní posun v tomhle se počítá. A zase na druhou stranu, když to potom vyústí třeba v to, že se ten případ nemusí dostat k soudu, že se třeba přistoupí na podmíněné zastavení trestního stíhání nebo na narovnání ještě v přípravném řízení, tak samozřejmě i společnost ušetří za zbytečné soudní řízení. Má to řadu těchto vedlejších efektů. 

Mě vlastně mile překvapilo, že jste v závěru výzkumů uváděli, že téměř ve všech případech se podařilo dojít k nějaké společné dohodě, což je vlastně opravdu pozitivní výsledek. I to, že se s tím takhle dá pracovat mě těší. Napadají Vás ale třeba nějaká rizika, která se s tímhle setkáním můžou pojit? 

Myslím, že samotný koncept žádná rizika neskýtá. Rizika může skýtat, a tady jenom podotýkám, že v této oblasti nejsem zrovna odborník, způsob provedení té konkrétní mediace. Třeba, že není dostatečně vysvětleno těm stranám, že se toho opravdu nemusí účastnit, že jde o to, aby se domluvili a ne, aby se překřikovali. V takovém případě se to může zaseknout a dovedu si představit, že by se teoreticky třeba u oběti zase mohlo rozjet něco horšího, když by došlo k nějaké konfliktní situaci. To by pro ni naopak mohlo být traumatizující. 

Obdobně pachatel by se na druhou stranu zase mohl nějak zaseknout, ale to je opravdu věc toho, kdo tu mediace připravuje a my v České republice máme štěstí, že to mají v ruce pracovníci probační mediační služby, kteří jsou na to vyškolení. Nemůže to dělat samozřejmě každý, ale člověk, který je schopen s těmi lidmi mluvit. 

Není to také jenom takové povídání, má to svojí strukturu a mediátor ví, co dělat. V trestní justici se s tím začalo přeci jenom později než v běžných civilních sporech. Je to naprosto běžné i v rodinných sporech, kdy se mediátor snaží dva lidi, kteří už se rozhodli, že spolu mají nějaký spor, podali na sebe žalobu, tak nějak najít smírné řešení, aby z toho nebylo několikaleté soudní jednání a trestní justice si z toho vzala to, že v případech, které jsou vhodné, je to něco, co trestní proces velmi zjednoduší. Jeho výsledky jsou mnohem přínosnější, než pouze to, že se podařilo pravomocně uzavřít případ. Oběť může cítit pocit satisfakce, úlevy a pachatel může pocítit nějakou sebereflexi.  

Myslím si, že v České republice je mediace v trestním řízení vedená profesionálně vyškolenými pracovníky probační mediační služby, a to je do značné míry záruka. Samozřejmě člověk nikdy nemůže vyloučit, že se někdy něco pokazí, ale je to záruka toho, že jsou vybírány vhodné případy a že samotné mediace jsou vedeny profesionálním způsobem, který směřuje k nějakému výsledku.  

My jsme měli v podcastu jako jednoho z prvních hostů znalce v oboru IT pana doktora Ludvíka. A proto mi to nedá a zabrousila bych k výzkumu, který jste dělali a který se týkal kyberkriminality v kriminologické perspektivě. V něm jste uváděli, že víc než třetina kauz byla o tom, že obvinění zneužili přístup k informacím a komunikačním technologiím, který jim byl umožněn v souvislosti buď se zaměstnáním nebo důvěře poškozených. Zaujalo mě, že až pětina případů spočívala na té bázi, že se dostali do technologií tak, že našli někde na papírku napsané heslo nebo v počítači, což mi přišlo absurdní. Pan doktor by se asi děsil, kdyby to četl, ale kam mířím otázkou. Za jakým účelem byl zrovna tento výzkum dělán a zda se z něj dá nějak ponaučit nebo vzít nějaké cíle, co by se třeba daly aplikovat do praxe? 

Ten výzkum byl z valné části mapující, protože bych si rozhodně netroufal říkat, že tak, jak je ve výsledcích výzkumu popsána ta kybernetická trestná činnost, tedy tak, jak byla definována, tak že to je vyloženě nějaký reprezentativní vzorek. Protože pokud vím, tak kolegové vycházeli z kompletního souboru odsouzených případů. Tahle forma kriminality má poměrně velkou latenci. Spousta případů se nedostane ani k policii, natož k soudům, takže šlo spíš o to zjistit, jaké případy se před soud dostávají, jaké jsou charakteristiky. Takže kdybychom měli být přesní, tak bychom říkali, že máme v podstatě typizovaný soubor případů, u kterých dojde k odsouzení pro některý z těch kybernetických trestných činů. 

V tomhle směru si myslím, že jsme získali určitou databázi poznatků, která může sloužit třeba pro profilaci pachatelů tohoto typu trestné činnosti a podobně. Ale ten minulý výzkum byl právě takové nakouknutí do této problematiky a shodou okolností od loňského roku jsme rozjeli výzkum navazující, který už by se na tu problematiku měl podívat podrobněji, měl by zároveň zahrnovat výsledky poměrně rozsáhlého průzkumu populace České republiky. A to jak pokud jde o užívání nástrojů informačních výpočetních technologií, tak o preventivní nebo bezpečnostní opatření, které lidé používají nebo nepoužívají. U tohoto šetření, které už je hotové a na jejíchž výsledcích kolegové pracují, budeme schopni skutečně říct, co jsme se dozvěděli o české populaci pokud jde o její ohrožení kybernetickou kriminalitou a nebo už o její viktimizaci.  

Takže výzkum přinese i nějaká doporučení, jak by se měli lidé chovat a jak zabezpečovat svou technologii?

To určitě. Kolegy nenecháme dokončit, dokud tam ta doporučení nebudou. Protože to je podstata těch našich výzkumů. Souvisí to v zásadě s tou úplně z prvních otázek, kterou jste dávala ohledně specifik výzkumné organizace, která je v podstatě zřízená Ministerstvem. Je to trošku odlišný typ přístupu k tomu výzkumu než třeba Akademie věd apod., kde se dělá převážně základní výzkum. Když to převedu na kriminologii, tak je to identifikace, vytváření, vyhledávání nějakých teorií o zločinnosti, jak by se se zločinností mohlo nakládat atd. 

Kdežto u nás je to opravdu více zaměřené na praxi. Vychází se z aktuální situace, z právní úpravy, vymýšlí se, co by se mělo zlepšit a ta druhá složka, na kterou já osobně kladu důraz, je složka evaluační. Tzn. snaha vědecky poctivě vyhodnotit dopady jednotlivých opatření, která se dějí. 

My si vždycky říkáme, že naše výzkumy, pokud jsme rezortní výzkumná organizace, by v podstatě neměly význam, kdyby z každého toho výzkumu nebylo nějaké praktické doporučení, nebo námět. Na to klademe důraz a určitě to bude i v tomhle případě.  

Pojďme se podívat na část těch odsouzených, kteří jsou drogově závislí. Protože jestli se nepletu, tak Vy se na specializujete, možná jste se i přímo podílel na těchto výzkumech. Jaké jsou tam největší problémy v péči o odsouzené, kteří jsou drogově závislí? 

Když si vezmeme obecně problematiku odsouzených uživatelů drog ve vězení, a teď se teda bavme o intenzivních uživatelích, protože pokud jde o příležitostné uživatele, tak to je v tomto prostředí téměř každý, tak tam se střetávají dva velké problémy. 

Jeden velký problém je tedy ten problém adiktologický, tzn. že se jedná o uživatele drog, o závislé, kteří mají problém v tomhle smyslu a ten druhý je, že se nacházíme ve vězeňském prostředí. Prostředí výkonu trestu odnětí svobody, které samo o sobě není nijak zvlášť podnětné, motivující, spíš naopak. A převažují tam ty faktory rizikové pro nějaké závislostní chování. Třetí věc, kterou si musí uvědomit je, že jakkoliv určité terapeutické aktivity ve vězeňství fungují a fungují dobře, tak primárním smyslem vězeňských zařízení je výkon trestu odnětí svobody tzn. toho člověka držet ve vězení a pracovat s ním takovým způsobem, aby byla omezená pravděpodobnost kriminální recidivy, takže primárním smyslem není, aby vycházeli z vězení jako vyléčení, ale aby vycházeli z vězení s tím, že pokud možno nebudou páchat další trestnou činnost. To je, jak jsem říkal rezortní rozdělení. Vězeňství je tady od toho, aby nějakým způsobem přispívalo k omezování kriminální recidivy. Problém je jednak ten, že práce s těmito uživateli je komplikovanější než na svobodě a v různých zařízeních. 

Na druhou stranu je pravda, že poskytovatelé adiktologických služeb ve vězení je tam mají k dispozici. Odsouzení tam prostě jsou tzn. nemusí se spoléhat na to, jestli k nim dojdou nebo nedojdou. Zároveň platí, že účast v nějakém takovém podobném terapeutickém programu je pro odsouzené zpravidla jednak vytržení z nudy, zároveň to zpravidla přináší určité lepší podmínky výkonu trestu odnětí svobody, takže ochota se do těchto programů zapojovat je poměrně značná, byť ta motivace není jako “Chci se sebou něco udělat, chci se léčit”, ale prvotní motivace je, že se chce mít lépe v rámci toho výkonu trestu odnětí svobody.  

Abych teď jen shrnul odpověď na tuhle otázku. Ten zásadní problém je v tom, že poskytovatelé adiktologických služeb, ať už jsou v rámci Vězeňské služby, anebo to jsou třeba neziskové organizace, tak kromě toho samotného adiktologického problému se musí potýkat s problémem prisonalizace tzn. toho, že uživatel je ještě v tomhle rizikovém prostředí. To je základní problém. 

Pokud jde o protidrogové nebo adiktologické služby, které se i v prostředí výkonu trestu odnětí svobody poskytují, tak těch má Vězeňská služba celou škálu. Tam je problémem spíš dostupnost, protože problém se týká velké většiny odsouzených a asi, řekl bych, nejúčinnější a nejintenzivnější způsob péče nebo služeb poskytovaných téhle skupiny odsouzených jsou právě terapeutické programy na specializovaných oddílech, kterým jsme se právě věnovali v tom minulém výzkumu, na který narážíte. 

V tom výzkumu jste uváděli, že při zbavování závislosti, nebo ve chvíli, kdy se zbaví závislosti, tak mají třeba i méně kriminální myšlenky. Ale i tak z toho závěru vyplynulo, že víceméně do dvou let se do toho vězení vrátí 60% odsouzených. Čím si myslíte, že to je?  

Nešlo o to, že se do dvou let vrátí do vězení, ale do dvou let mají nový záznam o odsouzení. To je právě to, na co už jsme narazili, protože jsme se zaměřili na tyhle programy a tam vždycky, když chcete vyhodnotit efektivitu nějakého takového opatření, tak si musíte uvědomit, čeho to dané opatření chce dosáhnout. Ne, že si sama vymyslíte, co by se mi líbilo, kdyby se toho dosáhlo, ale musíte mít nějaký cíl. 

Takže jsme vycházeli z nařízení generálního ředitele Vězeňské služby, k čemu mají tyto specializované oddíly přispívat a jsou tam takové dva hlavní body. 

Ten jeden je snižování kriminální recidivy po propuštění a ten druhý je změna kriminogenních postojů, hodnot, zvýšení sebereflexe. 

Tu kriminální recidivu po propuštění jsme (byť retrospektivně) měřili prostřednictvím údajů o následném odsouzení těchto odsouzených a vývoj kriminogenních postojů a myšlenkových vzorců jsme měřili prostřednictvím nástroje, který byl k tomuto účelu speciálně vyvinut před řadou let americkým psychologem Glennem Waltersem. Je to psychologický komentář kriminálních stylů myšlení a je to takový nástroj, který právě měří to, čemu se říká kriminální kognice. Vychází z teorie kriminálního životního stylu a kriminálního myšlení, která předpokládá, že existují určité myšlenkové stereotypy, které třeba do určité míry má každý člověk a které zároveň podporují pravděpodobnost nebo možnost zapojení do nějaké kriminální nebo nelegální aktivity. Většinu těch vzorců v nějaké míře má každý člověk, ale v zásadě s nimi dokáže pracovat, zneutralizovat. Kdežto ta kriminální populace je má výrazně zvýšené. Když jsme skutečně použili tento nástroj na účastníky terapeutických programů, tak jsme to dělali tak, že jsme měřili na začátku při vstupu do programu a na konci a zároveň jsme měli dvě kontrolní skupiny, z nichž ta jedna byli odsouzení ve výkonu trestu, kteří měli podobný vzorec užívání drog jako ti účastníci programu akorát se do intervence nedostali a ti druzí byli naopak osoby, o kterých Vězeňská služba tvrdí, že buďto abstinují, anebo že to byl jenom příležitostní uživatelé. 

První měření vyšlo tak, že odsouzení, kteří neberou nebo berou příležitostně, vyšly mnohokrát lépe než ty zbylé dvě skupiny. Nicméně na konci toho programu, kdy jsme opět všechny účastníky tímto způsobem měřili, byly výsledky pro mě až neuvěřitelné. Skupina účastníků terapeutického programu vlastně naprostou většinu, ne-li všechny kriminální styly myšlení, které jsme sledovali, za tu dobu omezila v podstatě až na úroveň těch neuživatelů. 

Na druhou stranu, a to ještě zajímavější, skupina stejně intenzivních uživatelů drog, které se toho programu nedostalo, tak za tu dobu, kdy program probíhal, tak se ve všech položkách strašně zhoršila. 

Z toho vyplývají dvě věci. Jednak, že i intenzivní uživatelé drog, pokud se s nimi pracuje ve vězeňském prostředí intenzivním způsobem, mohou v této oblasti, pokud jde o kriminogenní postoje a nějaké vzorce myšlení, se výrazně zlepšit. 

A druhý závěr je takový vlastně vedlejší, ale vlastně stejně důležitý.  Když se s nimi naopak nepracuje, tak se zhoršují, nezůstanou stejně špatní. Já to velmi zjednodušuji, kolegyně psycholožka, která převedla tento nástroj do češtiny a standardizovala ho na české podmínky, tak by mě asi utloukla, kdyby slyšela, jak říkám “zhoršili a zlepšili”. Ona to nemá ráda. Ale říkám si, že když jsem to takhle pochopil já, tak to tímto způsobem pochopíte také. 

Vy jste nahradil v srpnu minulého roku po 20 letech ve funkci ředitele Miroslava Scheinostu. Řekněte nám na závěr, jaká je Vaše vize fungování institutu?  

Na úvod se sluší říct, že jsem do Institutu nastupoval taky před 20 lety. Čili já jsem vlastně měl první kontakt, kdy jsem sondoval, jestli bude nějaké výběrové řízení a podobně, ještě s předchozím ředitelem panem doktorem Osmančíkem. 

Výběrové řízení se mnou prováděl už pan doktor Scheinost jako tehdy pověřený řízením, takže celá jeho éra ředitelování je spojená s mým pobytem v ústavu. A můžu za sebe říct, že za těch 20 let se, jak prostředí uvnitř ústavu (byť sídlíme stále ve stejné budově ve stejných prostorách), tak jeho prezentace navenek z mého pohledu hrozně zvedla. 

Rozhodně jsem nepřicházel do téhle funkce, která na mě tak nějakým způsobem vyšla s tím, že bych chtěl dělat nějakou revoluci, protože si myslím a jsem přesvědčen, že v žádném případě není třeba. Institut, zejména tedy ještě teď v posledních letech, nastoupil cestu, která myslím je správná. Pan ředitel zavedl spoustu věcí, které dříve nebyly a i ten způsob, jakým jsme zapojeni do různých aktivit v rámci rezortu, jak už jsem se tady bavil o těch různých pracovních skupinách, komisích, tak si troufám tvrdit, že i takové renomé ústavu v odborné komunitě roste.  Takže rozhodně nepřináším žádnou revoluci. 

Nicméně jsem vlastně posledních 8 let působil ve funkci vedoucího výzkumné skupiny, takže jsem měl na starost výzkumnou část Institutu. A tam si samozřejmě člověk všimne věcí, které bych chtěl přece jenom dělat trošku jinak. 

Když se to pokusím nějak zjednodušit, protože to by bylo téma na další rozhovor, tak bych chtěl klást větší důraz na evaluační výzkum. Tedy abychom poskytovali větší servis v tom smyslu, že budeme moci dávat vědecky potvrzené výsledky o tom, jestli nějaké opatření v oblasti trestní politiky funguje nebo ne. Na druhou stranu tohle zase samozřejmě není úplně jenom na nás, protože abyste mohl nějaké opatření nebo jeho účinnost ověřovat, tak součástí opatření musí být stanoveny nějaké cíle nebo kritéria úspěšnosti. Tam se bohužel často setkáváme s tím, že kritéria úspěšnosti jsou stanovena velice vágně – v podstatě neměřitelně, takže si potom musíte vybírat nějaké jako proxy indikátory, ale to nikdy není ono. Protože to vám potom ten, kdo to zaváděl, mohl říkat, že to myslel jinak. Tady bych tedy chtěl víc proniknout do spolupráce nebo součinnosti s těmi, kdo tahle opatření připravují už ve fázi přípravy a mít třeba možnost říct “dobře, tak řekněte, čeho chcete dosáhnout a my vám to potom na konci změříme.”

Zároveň bych chtěl posilovat kvalitu výzkumné metodologie. Ono se asi nedá říct, že by zrovna kriminologie měla nějaké specificky svoje vlastní výzkumné metody a techniky, to jsou vlastně metody a techniky, které vzešly z oborů, z nichž se kriminologie konstituovala – tedy z psychologie, sociologie, práva, ekonomie, ale i v tom našem oboru se metodologie vyvíjí. Vlastně i poslední společenské změny, nebo teď i třeba změny v souvislosti s pandemií, představují na jednu stranu pro výzkum spoustu výzev, ale vlastně i spoustu příležitostí. Objevují se nové typy metod, a to člověk neobjeví tím, že bude sedět v kanceláři a bude si to pořád dělat po svém. Proto se snažím na kolegy tlačit, aby se co možná nejvíce sebevzdělávali. 

A teď už se dostanu k tomu třetímu bodu. Máme poměrně intenzivní vztahy se zahraničím, ať už s různými partnery z obdobných pracovišť v zahraničí, z univerzit, tak různé odborné mezinárodní společnosti jejiž jsme buďto členy nebo s nimi spolupracujeme nebo jejiž akcí se účastníme. To je v podstatě nenahraditelný zdroj poznatků, kdy se dozvíte, že se pokusili určitý problém zkoumat nebo měřit úplně novou metodou, kterou zatím nikdo nezkusil. A která třeba vychází z toho, co nám teď nabízejí komunikační technologie atd. Kladu tedy důraz na to, abychom tomuhle byli otevření. Ne vždy je to extra přínosné, někdy to jsou spíš takové výstřely do tmy, ale o tom vlastně věda/výzkum je, vyzkoušet, jestli třeba touhle cestou by to nešlo a když se ukáže, že ne, tak ne, ale někdo tu slepou cestičku musí vyšlapat.  

A tedy ta třetí část je také opravdu více klást důraz i na mezinárodní viditelnost Institutu a vůbec prezentaci v rámci České republiky. Protože člověk zjišťuje, že řada různých výsledků nebo výstupů je prezentována, aniž by někdo věděl, že za tím stojíme my, což je pochopitelné. My jako vědci jsme obecně spíše, tedy my vyššího věku, introvertní a rozhodně nejsme exhibicionisté, kteří by někde rozkřikovali, co všechno se jim povedlo. Ale bohužel je to součást naší práce, prostě musíme o sobě dát vědět a budeme se s tím muset poprat a já doufám, že nám s tím pomůžou noví kolegové, nové kolegyně, mladí/mladé, které se snažíme získávat a tahle lepší propagace výsledků Institutu by neměla směřovat jenom na český píseček, ale měla by být i vůči zahraničí. U nás vzhledem ke kapacitním důvodům, protože máme čtyři pracovnice ekonomického úseku, jednu asistentku, tak je nerealistické, abychom se zapojovali do nějakých velkých mezinárodních projektů, protože bychom to administrativně nezvládli, to si mohou dovolit univerzity, které na to mají celé oddělení. My jsme rádi, když zadministrujeme ty naše domácí české granty, takže tohle asi cesta není. Ale existuje spousta mezinárodních platforem, na kterých se můžeme podílet a můžu říct, že i ze zahraničí o to zájem je. Vždycky je to potom jenom o osobní iniciativě každého pracovníka a jak už jsem dal najevo, tohle budu jednak vyžadovat a jednak odměňovat, takže doufám, že se toho kolegové/kolegyně chytí, a že se v tomhle posuneme dál.  

Vize jinak do značné míry závisí samozřejmě na představách našeho zřizovatele, protože tam jsme spojeni pupeční šňůrou. Ta možnost, jakou můžeme naší budoucnost ovlivnit je tímhle způsobem limitovaná.  

Diskuze (1) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek

  1. Lsnygf napsal:

    levofloxacin 250mg pills purchase levaquin