7. 12. 2021

Rozhovor: expert na identifikaci ručního písma Jiří Závora o specifikách v trestním řízení

V dnešním rozhovoru se s panem doktorem Jiřím Závorou, soudním znalcem se specializací na expertizu ručního písma, budeme bavit o specifikách tohoto znaleckého oboru v trestním řízení. 

Rozhovor si lze poslechnout i formou podcastu:

Na úvod – existují nějaké zvláštnosti identifikace pisatele, které jsou specifické pro trestní řízení? 

Zvláštností je celá řada, které jsou rozprostřeny v té práci toho experta.Jedna z velice zajímavých a dominantních se týká rukopisného experimentu, který znalec provádí při opatřování dat. V současné prováděcí vyhlášce 503/2020 Sb. k novému znaleckému zákonu jsou rozlišeny kroky, které znalec musí povinně dokládat a musí jimi projít a tedy i povinný postup.

A pokud jde o ten rukopisný experiment patří do tvorby dat, protože buď sbíráme data již existující (např. podepsané listiny, nebo rukopisné projevy, které sbíráme z různých archivů, od soukromých orgánů nebo orgánů veřejné moci apod.), nebo ta data tvoříme. A to dělá znalec s tím pisatelem. To znamená sednou si, on is vezme vhodné pisadlo, které se podobá tomu, kterým byl napsán sporný podpis a do modelové listiny, kde chybí ten sporný podpis, ale jinak to vypadá stejně, se podepíše.  Zároveň znalec vhodným způsobem zatíží emoce a rozumové procesy pisatele tak, aby nemohl komolit svou identitu, a naopak ji prozradil, protože jedním z jeho záměrů pochopitelně může být svou identitu skrýt. Pokud k tomu dojde, pak mluvíme o tzv. disguised signature, neboli maskovaném, komoleném podpisu. 

Rukopisný experiment lze provádět právě pouze v trestním řízení se souhlasem pisatele, protože rukopis má specifickou povahu a souvisí s tzv. zásadou nemo tenetur se ipsum accusare, neboli zákaz donucování k sebeobviňování. Doslova: nikdo není povinen vydat sám sebe. Tato zásada souvisí s právem na spravedlivý proces. V českém právu je dovozena z Listiny základních práv a svobod, konkrétně čl. 37 odst. 1, kde je výslovně psáno, že každý má právo odepřít výpověď, když by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. A v čl. 40 odst. 4 je uvedeno, že obviněný má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. A jak to souvisí s experimentem – výpověď souvisí s vůlí vypovídajícího a stejně tak s vůlí souvisí rukopis, a to velmi specificky.  

Tato zásada po určitém vývoji, kdy se to vztahovalo pouze na výpověď,  tak potom přešla do mezinárodního standardu, který je chápán jako součást práva na spravedlivý proces. I právě opatřováním některých vzorků v trestním řízení pro forenzní analýzu. V této souvislosti se velice často cituje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Heaney a McGuinness proti Irsku z roku 2000 a také americká judikatura, která explicitně uvádí, že právě rukopisné vzorky natolik souvisí s vůlí jedince, že je nutno opatřit explicitní souhlas.  

Co je tak specifického na rukopisu, že se dává do souvislosti s výpovědí? 

Jsou zde tři základní koncepty, které se v souvislosti s odběrem vzorků v trestním řízení uvádějí. Jednak je to pasivní strpění např. prohlídky těla nebo odběr slin, kdy jedinec je pasivně strpí odběr a je možné jej k tomu přimět na základě §114 trestního řádu. Druhý koncept je tělesná integrita. Tzn. jde principiálně o pasivní strpění, ale je to také zásah do tělesné integrity např. odběr krve. Pak je zde tzv. aktivní přispění obviněného, kdy přímo vytváří, nebo produkuje. To je právě ta již zmiňovaná tvorba dat. Jsme zpátky u prováděcí vyhlášky ke znaleckému zákonu a u toho, že znalec vytváří s pisatelem data, jsou u toho oba. A jedná se tedy o metodologicky kvalitativní experiment, takže by ho měl vykonávat výhradně znalec.  Bohužel nebylo neobvyklé, že jej prováděla policie, nebo soud. Není to ale sběr dat, pro který můžeme použít i student někdy ve výzkumné nebo expertní činnosti. Ale v tomto případě tvorby dat a kvalitativní tvorby dat, tak tam musí být expert se svými specifickými pokyny  a řidit experiment tak, aby se projevila rukopisná identita. 

V americké judikatuře se právě toto objevuje jako communicative act, tedy vlastní vůlí přispěno k tomu, co udělám, provedu, ukážu. Vaše otázka zněla, čím se blíží rukopis k výpovědi – a je to právě ta vůle, kdy když píšeme, tak přispíváme vůlí a identitou zároveň . Nebo jinými slovy, když píšeme, tak ten pohyb je vlastní vůlí vytvářena identita. A protože to vytváříme pokaždé nově, jak jsem v minulém díle vysvětloval, nikdy se nejedná o replikaci téhož, protože nikdy za celý život se nepodepíšete stejně, tak je zřejmé, že to patří právě pod ten režim komunikativního jednání (s aktivní vůlí), a že v tom smyslu se to blíží té výpovědi. Rukopisné vzorky mají naprosto specifické postavení i význam při odběru v trestních kauzách, protože se blíží výpovědi na rozdíl od všech ostatních vzorků, které buď pasivně jedinec strpí, nebo je tam někdy exkluze tělesné integrity.

Zmiňoval jste nutnost, co nejvíce se přiblížit k emočnímu rozpoložení. Jak toho jako znalec docílíte?

Nechci prozrazovat obecný způsob vedení rukopisného experimentu, abych nebyl návodný, ale jenom obecně zmíním, že rukopisný experiment se má co nejvíce blížit kontextu, ve kterém byl podepisován sporný podpis. Tedy např. jestli někdo podepsal sporný podpis na kapotě auta, která má určitý tvar, foukal vítr, tak si papír jistě držel a stál, případně spěchal. Pochopitelně to jsou velmi hrubě odlišné podmínky od toho, že bude sedět doma u stolu v dobře osvětlené místnosti, bude v klidu a bude psát třeba dopis či závěť. 

Na písmu to samozřejmě bude vidět, a protože může být velmi odlišné, laik by řekl, že to není písmo téže osoby. Ovšem znalec to poznat musí. K tomu je potřeba umět odlišit, co může být vlivem exogenních podmínek a co jsou znaky např. padělku. Zjednodušeně řečeno. A vnější podmínky, které vytváří kontext jsou jedna polovina a druhá jsou endogenní podmínky např. opilý, nervózní, vyděšený člověk přinucený k podpisu zbraní atd. To je ovšem odlišné od toho, co sledujeme při experimentu. Když mluvím o tom, že při rukopisném experimentu ovlivňuji kognici a emoce toho člověka, tak jedině proto, aby záměrně nemaskoval svůj rukopisný projev. To je jediný cíl. Protože příkladně, když by ten podpis vypadal jako „opilý podpis“, tak by bylo za hranicí etiky pisatele nejdřív opít, byť z vědeckého hlediska by to bylo správně. Takže my ho prostě opít nemůžeme. Takže my můžeme z obecných poznatků, které jsou v literatuře potom uvidět rozdíly mezi střízlivým psaním, umět v tom kroku interpretace výsledků uplatnit recentní poznatky tak aby znalec dospěl ke spolehlivému závěru.

Může znalec sám ovlivnit to, co zkoumá?  

Samozřejmě. První, co mě k tomu napadá je tzv. prevence kontaminace. Ta vyplývá i z běžných standardů forenzních disciplín, tedy i forenzní identifikace pisatele, a znamená to určení pořadí zkoumání dokumentu. Představte si, že znalec při tzv. sběru dat tzn. dostane spis, otevře ho a začne z listin vybírat, které srovnávací podpisy by byly vhodné ve vztahu ke spornému, který má k dispozici. Listin se dotýká a zanechává na nich tedy  otisky prstů, tak své DNA, a protože jsme v režimu trestního řízení, tak k zjištění toho skutku může být namístě využít i DNA analýzy otisku prstů, protože z důkazního hlediska to bude důležité pro policii. A pakliže ano, tak by měl znalec pracovat v rukavicích nebo to nejdřív nechat posoudit molekulárního biologa nebo znalce na identifikaci otisků prstů atd.

S dokumenty pracují i kolegové znalci na tzv. technické zkoumání dokumentů, to je např. identifikace tiskáren, stáří psací pasty, kterou se napíše podpis. V tomto případě někdy dochází k tomu, že znalec, jenž technicky zkoumá dokument, využije např. invazivní metodu, kdy si třeba odškrábne kousek tisku tiskárny např. jistou linii (to může být třeba rámeček na podpis, podpisový řádek) a některý tah našeho podpisu může právě přes onu linii přejet.  Může se stát, že to odškrábne v místě, které pro nás bude velice cenné, třeba tam bude nějaký jemný detail. Takže i tam je vhodná kooperace mezi znalci. 

Může to ovlivnit i to, jak o tom sám znalec uvažuje, nebo přemýšlí? 

Ano, to je také způsob, jak znalec může ovlivnit to, co zkoumá a ve vědě se tomu říká kognitivní zkreslení. Nikdo z nás z expertů se neubrání dojmu ze zkušenosti. Teď to zní jako alchymie a nás znalců se nyní musím zastat. Tím, jak svou profesi vykonáváme dlouho, vidíme denně rukopisné projevy, tak tím získáváme vhled. Vhled je mimořádná záležitost, protože je to intuice v kombinaci s dlouhodobou zkušeností. Umožňuje nám řešit problém velice rychle. A dokonce často víme, jak ta věc je ještě předtím, než provedeme analýzy, které nám to potvrdí nebo vyvrátí. 

Pokud bychom ale pustili uzdu výsledků vhledového zkoumání a nechali se tím, jak se říká unést, tak by to bylo nespolehlivé. Nicméně ani z mysli člověka ani znalce se nedá vypreparovat tendence přecenit něco, co ze zkušeností víme, že je důležité. Pro znalce je proto důležité, aby permanentně prováděl sebereflexi, aby se neustále vracel ke skutečným objektivním zjištěním analýz. A proto mimo jiné je i v té nové prováděcí vyhlášce kontrola postupu jako jeden z povinných kroků – kdy na závěr si znalec projde jednotlivé kroky, jestli právě někde “neujel”. 

Ovšem je velmi důležité, aby znalec vhled měl, bez něj by nemohl být skutečně odborník, avšak zároveň se musí umět držet v objektivních limitech. A to kognitivní zkreslení totiž může zásadně ovlivnit interpretaci výsledků, a nakonec i samotné výsledky. Při analýze může znalec některé znaky přeceňovat nebo podceňovat. 

Pokud bych to shrnul, nejcitlivější na postupu znalce je právě nakolik byla analýza objektivně provedena, nebo nakolik se může zdát tendenční interpretace výsledků. A v neposlední řadě i formace závěru samotného, který někdy koliduje s odůvodněním. Nezřídka se stává, že závěr v posudku není zcela odůvodněn a zakotven v posudku. 

Může znalec ovlivnit i právní souvislosti případu? 

To je otázka namístě. Za prvé znalci a právníci mají vzájemně se vylučující kompetence. Právník včetně soudce je, i podle ustálené judikatury, laik v hodnocení odborných otázek, proto existují znalci. Na druhou stranu znalec se nesmí dopouštět právního hodnocení. V režimu trestního řízení- trestního práva – tak to konkrétně upravuje § 107 odst. 1 trestního řádu a pochopitelně i judikatura jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Tyto vzájemně se odporující kompetence jsou nesmírně cenným principem, který není jen pro potřebu obou profesí, ale proto, že by docházelo ingerencí do odborných otázek ze strany právníků k vnášení neodborných názorů do ryze odborných otázek a naopak. Kdyby tomu tak bylo, pak by samozřejmě znalec svým laickým názorem řízení ovlivňoval. 

A dochází k tomu velmi často, že se znalci, soudci nebo advokáti nechají unést, pokouší se zhodnotit něco k odborné otázce. Znalcům se to daří také často např. i u závěrů znaleckých posudků, což je dost vážné. Mně se to povedlo taky, byť jsem si toho plně vědom a provádím permanentní sebereflexi a kontrolu, tak jsem do jednoho posudku v závěru uvedl, že závěť není podepsaná. To už je minimálně na hraně právního hodnocení, protože zákon říká, že konkrétně holografická závěť má být zůstavitelem napsaná i podepsaná, takže z tohoto hlediska jsem asi skutečně zaingeroval do práva. Správně jsem měl uvést, že to, co je pod textem není podpis, ale rukopisný text. Takže někdy je obtížné si uvědomit, co už může být právním hodnocením. Mnohem výraznější příklad, se kterým jsem se v praxi setkal je, že osoba vedla ruku zůstavitele čímž spáchala podvod. Takto to bylo uvedeno v závěru písmoznaleckého posudku. To je právní hodnocení, které se tam absolutně objevovat nemůže.  

A vyjádřil se k tomu např. soudce, či protistrana? 

 Znalec zatíží posudek vadou a pak soud řeší, nakolik vada je nebo není odstranitelná, a to snad výslechem znalce, který má možnost to vysvětlit. Právníci si však velice rychle všimnou, že znalec ingeruje do práva. Horší je to z druhé strany. Zažil jsem případ, kdy soudkyně měla entrée, jak rozumí rukopisu a začala vysvětlovat, proč by to mohl být pravý podpis pisatele. Advokát na jedné straně, kterému se to nelíbilo, se chvěl z toho, co se to v soudní síni děje, já na straně druhé jsem mohl pouze počkat až paní  soudkyně dokončí své exposé. Pak jsem se zdvořile snažil uvést na pravou míru některé ty teze a pochopitelně tato situace působí spíše trapně, než aby měla nějaký význam. Advokát se bude okamžitě bránit, že soud je laik atd. Tedy tyto principy fungují a  chyby se dělají, ale nakonec jsou odstraněny v rámci řízení naprosto bez problémů.  

Existuje nějaký rozdíl mezi zpracováním posudku v trestním a civilním řízení?  

Tyto dvě řízení se mezi sebou velice liší. Znalecký posudek je vyšetřovací důkaz v trestním řízení, ale v civilním řízení nikoli. Tam se znalec musí soustředit výhradně na položenou zadanou odbornou otázku a není na místě, aby např. soud zadával znalci tzv. druhou obligátní otázku, tedy další zjištění znalce. Ta náleží vyloženě do zadání v trestním řízení právě proto, že se jedná o vyšetřovací důkaz, a tudíž na cokoliv znalec přijde. když to zjednoduším, tak by to do posudku měl uvést. 

V civilním řízení soud zadá otázku např. podepsal tento dokument František Novák? A znalec na to má odpovědět. I kdyby zjistil např. ze soudního spisu, kde mohou být další podpisy, kdo dokument podepsal, když to nebyl pan Novák, nesmí to do posudku uvést. Řízení by bylo zatíženo vadou. 

Mám jeden takový příklad, kdy dokument nepodepsal pan Novák, ale jeho žena, která v soudním spisu měla také své podpisy. Všiml jsem si toho čistě jako člověk, který se velice intenzivně zabývá tou věcí jinak jsem si toho ani všímat nemohl, a to právě z hlediska tohoto principu. Nemohl jsem to říct, nemohl jsem to napsat, zůstalo to ve mně jako v hrobě a nikdo se to nikdy nedozví. 

Samozřejmě laický pohled může být takový, že je to nespravedlivé, ale není to pravda. V civilním řízení soud řeší spor mezi občany, kdežto v trestním má skutečně znalec povinnost v rámci druhé otázky napsat, na co všechno přišel a tam také pochopitelně není vyloučeno, že něco znalec zatají, což by samozřejmě neměl. A nemusí to nutně zatajit proto, aby vyšel vstříc obviněnému, ale např. proto, že je to moc práce apod. Je tam řada morálně ne zrovna obdivuhodných motivů. Nicméně pokud tu práci dělá opravdu dobře, tak má nekonečný prostor pro zkoumání a zároveň naprosto otevřený prostor pro uvedení toho, na co přišel. 

Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek