Obžalovaný byl v dubnu 2017 rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří let. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti JMP – Stavební stroje, s. r. o. na náhradě škody částku 106 000 Kč.

Obžalovaný se ale během zkušební doby dopustil dalšího majetkového trestného činu. Ten byl okresním soudem řešen v září 2020. Soud na veřejném zasedání rozhodl o vině obžalovaného a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání dvou let nepodmíněně. 

Na závěr veřejného zasedání po vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí samosoudce stěžovatele poučil o možnosti proti němu podat stížnost, ponechat si lhůtu na rozmyšlenou, nebo se vzdát práva stížnost podat. Nutno zmínit, že obžalovaný se veřejného zasedání účastnil bez obhájce. Obžalovaný podle protokolu uvedl, že poučení rozumí, vzdal se práva podat stížnost a zároveň souhlasil s vyhotovením zjednodušeného usnesení bez odůvodnění. Tato část veřejného zasedání, kdy obžalovaný souhlasil, nebyla zvukově zaznamenána.

Obžalovanému bylo usnesení okresního soudu doručeno do vlastních rukou dne 5. 10. 2020, přičemž stěžovatel osobně na podatelně okresního soudu hned den na to podal rukou psanou stížnost proti usnesení okresního soudu s odůvodněním, že byl ve chvíli, kdy se vzdal práva podat stížnost, ve stresu, a netušil, co přesně znamená vzdát se stížnosti. Domníval se, že jde o stížnost proti soudu nebo proti osobě soudce, a jak uvedl, nechtěl si odmítnutím vzdání se práva pohoršit. Obžalovaný ve své stížnosti uvedl, že žádá o obnovení práva podat stížnost. 

Obžalovaný následně znovu napsal soudu stížnost ještě poslední den lhůty (čímž dodržel zákonem stanovenou lhůtu pro podání stížnosti proti řádně doručenému usnesení okresního soudu), kde opět zopakoval důvody nesouhlasu s rozhodnutím soudu a výslovně uvedl, že stížnost tentokrát podává. Krajský soud však stížnost obviněného zamítl z důvodu, že se předtím práva ji podat vzdal.

Ústavní soud v tomto případě tedy řešil otázku, zda byl obžalovaný řádně poučen tj. v materiálním smyslu, nikoliv pouze ve smyslu formálním. 

Po poslechnutí zvukového záznamu Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy si musely být vědomy, že obžalovaný nezná právní terminologii ani způsoby fungování soudu. Soudům tedy mělo být zřejmé, že obžalovanému nebylo jasné, proti čemu stížnost, vůči které se vzdává práva na její podání, směřuje. 

Ústavní soud po přezkoumání dospěl k závěru, že zamítnutím stížnosti obžalovaného došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, neboť Krajský soud “nezohlednil tzv. hájitelné tvrzení stěžovatele, a tudíž věcně neprojednal jeho stížnost, z níž vyplývalo, že stěžovatel při veřejném zasedání před okresním soudem nepochopil podstatu opravného prostředku – stížnosti, ani následky vzdání se práva podat stížnost.”

Proto Ústavní soudu napadené rozhodnutí zrušil a přikázal stížnost obžalovaného věcně projednat.

Se závěry rozhodnutí Ústavního soudu ovšem nesouhlasil jeden z rozhodujících soudců Vojtěch Šimíček, který poukázal na přílišné rozšíření aplikace teze o tzv. hájitelném tvrzení, která ovšem byla zamýšlena jen na řešení zcela výjimečných situací obětí násilí prováděného státní mocí. Tomu se však řešený případ nijak nepřiblížil.

Kompletní nález Ústavního soudu naleznete zde: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2021/III._US_61_21_vcetne_disentu.pdf

Štítky: právo podat stížnost, řádné poučení obviněného, vzdání se práva stížnosti