29. 11. 2022

Evropský zatýkací rozkaz musí být považován za neplatný, pokud není založen na vnitrostátním zatýkacím rozkazu nebo jiném vykonatelném soudním rozhodnutí se stejným účinkem

Ústavní soud, Brno, TZ 13/2022

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť neshledal, že by došlo k namítanému porušení základních práv stěžovatele.

Městský soud v Praze rozhodl o vzetí stěžovatele (občana Italské republiky) do předběžné vazby podle ustanovení § 204 odst. 5 a § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a to počínaje dnem 27. 10. 2020 od 6:20 hodin. Městský soud rozhodoval na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného soudcem pro předběžné vyšetřování při soudu v Bari dne 24. 10. 2020, jímž bylo žádáno o předání stěžovatele k trestnímu stíhání pro spáchání trestných činů legalizace výnosů z trestné činnosti, kterých se měl dopustit způsobem blíže specifikovaným v tomto zatýkacím rozkazu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž označil závěr městského soudu, že důvodem jeho předání má být trestní stíhání v Itálii, za svévolný a nemající oporu ve znění předmětného zatýkacího rozkazu. Vrchní soud v Praze tuto stížnost zamítl. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel byl následně z předběžné vazby propuštěn, a to bezprostředně poté, co Městské státní zastupitelství v Praze obdrželo informaci o zrušení předmětného evropského zatýkacího rozkazu ze strany vystavujícího státu.

Stěžovatel závěry obecných soudů o vzetí do předběžné vazby napadl ústavní stížností. V ní zejména namítal, že v Italské republice proti němu není vedeno trestní stíhání, a tedy jej nelze držet v předběžné vazbě, či vést proti němu předběžné šetření a jeho předání do Italské republiky je tudíž právně nemožné.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Institut evropského zatýkacího rozkazu, jenž je středobodem stěžovatelova případu, byl do práva Evropské unie zaveden rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy,  ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009 (dále jen „rámcové rozhodnutí“) jako významný prostředek mezinárodní justiční spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie sloužící k provedení zásady vzájemnosti., která je důležitá pro justiční spolupráci. Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie, což potvrdil záhy po přijetí citovaného rámcového rozhodnutí též Soudní dvůr, když konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku. Ústavní soud přitom již dříve potvrdil, že koncepce evropského zatýkacího rozkazu založená na vzájemné důvěře brání tomu, aby vykonávající členský stát byl oprávněn přezkoumávat důvodnost evropského zatýkacího rozkazu. Z důvodu takto zdůrazněné vzájemné důvěry mezi členskými státy je případný přezkum rozhodnutí v trestních věcech vydaných soudy jiného členského státu do značné míry limitován, nikoliv však vyloučen.

Jestliže vykonávající justiční orgán s přihlédnutím k informacím poskytnutým vystavujícím státem dospěje k závěru, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán, aniž byl skutečně vydán vnitrostátní zatýkací rozkaz, který je odlišný od evropského zatýkacího rozkazu, nesmí uvedený orgán evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět.

Evropský zatýkací rozkaz musí být proto považován za neplatný, pokud není založen na vnitrostátním zatýkacím rozkazu nebo jiném vykonatelném soudním rozhodnutí se stejným účinkem ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí.

Vykonávající justiční orgány mají povinnost rozptýlit případné pochybnosti o vnitrostátním právním základu evropského zatýkacího rozkazu prostřednictvím obligatorní procedury konzultací předvídané čl. 15 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.

V právě posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru, že obě podmínky předběžné vazby, tedy existence důvodu předběžné vazby a vydání evropského zatýkacího rozkazu, byly splněny, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje. Důvodem předběžné vazby byla obava z útěku stěžovatele. Co se týče druhé podmínky, je pro její splnění klíčové, zda v každém konkrétním případě existuje vedle samotného evropského zatýkacího rozkazu rovněž jeho vnitrostátní ekvivalent. V daném případě ho obecné soudy v napadených rozhodnutích sice výslovně neidentifikovaly, nicméně Ústavní soud po pečlivém prostudování spisu a při zohlednění vyjádření městského státního zastupitelství dospěl k závěru, že předmětný evropský zatýkací rozkaz tomuto kategorickému požadavku vyhověl. Stěžovatel navíc o existenci vnitrostátního příkazu k zadržení zcela jistě věděl, neboť proti němu brojil opravnými prostředky, které mu k tomu poskytoval italský právní řád.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/21 je dostupný  zde.

zdroj: Ústavní soud

Diskuze (1) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek

  1. Ijiyvo napsal:

    buy levofloxacin 250mg online order levaquin generic