Stěžovatel podal v říjnu 2020 žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, v rámci které uvedl několik důvodů, proč by mělo být žádosti vyhověno. Mimo jiné uvedl, že splnil zákonem stanovené formální podmínky (právní moc rozsudku, uložení trestu vyhoštění), ve výkonu trestu se choval řádně (stejně jako předtím ve výkonu vazby), plnil veškerý program zacházení, přijal svůj trest a domníval se, že již trest splnil svůj účel. Dále v žádosti odkazoval na další rodinné a sociální důvody, proč žádá o upuštění od výkonu zbytku trestu.

Krajský soud stěžovatelovu žádost v neveřejném zasedání, kterého se stěžovatel neúčastnil, zamítl.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obsahovalo pouze výrok bez odůvodnění a stěžovatel se tak nedozvěděl důvody, proč mu soud nevyhověl, podal proti rozhodnutí stížnost. 

V té odkazoval mimo jiné i na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu z dubnu 2019 (konkrétně na nález sp. zn. II. ÚS 3302/18), ve kterém se uvádí, “že vznáší-li žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli své rozhodnutí sdělit.”

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení k vyjádření. 

Krajský soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel byl odsouzen za závažnou trestnou činnost k trestu odnětí svobody, kdy konec trestu byl stanoven až na duben 2027 a nedoložil své tvrzení o možnosti bydlení a zaměstnání v Srbsku, navíc nepravdivě uvedl, že nemá styk s rodinou, přitom jsou v kontaktu přes videohovory. Zároveň krajský soud upřesnil, že usnesení bez odůvodnění vyhotovil z důvodu, že se jednalo o vykonávací řízení a stížnost není proti usnesení přípustná. 

Ústavní soud zaslal toto vyjádření krajského soudu na vědomí a k případnému vyjádření stěžovateli. 

Stěžovatel trval na tom, že jeho argumenty byly relevantní – splnil podmínku uděleného trestu vyhoštění a uvedl závažné důvody týkající se jeho rodiny i zajištěného zázemí pro případ propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a vyhoštění. 

Znovu připomněl, že kdyby nepodal ústavní stížnost, ani by se nedozvěděl, proč krajský soud žádost zamítl. 

Ústavní soud se po vyjádření účastníků nejdříve věnoval příslušné právní úpravě a konstatoval, že trestní řád umožňuje vyhotovit zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění. Soud prvního stupně tedy může takové rozhodnutí vydat, není-li proti takovému usnesení přípustná stížnost. 

Nicméně skutečnost, že stěžovateli nebyly ani ústně, ani písemně sděleny důvody zamítnutí, vedly Ústavní soud k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu a o porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. 

Při vyhotovování usnesení měl krajský soud možnost vydat zjednodušené usnesení s odůvodněním či bez něj, což umožňuje § 136 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud však uvádí, že nejde o pravidlo, podle kterého soudy mají postupovat bez výjimky; na to upozornil Ústavní soud v prakticky stejné věci již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3302/18. V tomto nálezu se zdůrazňuje, že zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) tr. řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretována restriktivně; tuto možnost lze využít v případech, pokud je žadateli vyhovováno, vznáší-li žadatel irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu II. ÚS 3302/18 uvedl, že pokud žadatel vznáší relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli své důvody, vedoucí k rozhodnutí, sdělit. V uvedeném nálezu Ústavní soud rovněž poukázal na skutečnost, že je-li soudu přiznána velmi široká diskrece, aniž by zákonodárce poskytl alespoň základní principy, kterými by se soud měl nechat vést při rozhodování podle § 327 odst. 1 písm. b) tr. řádu, je přinejmenším zvláštní, nemusí-li takové rozhodnutí být vždy odůvodněno a není proti němu přípustná stížnost. Dodal, že předmětná právní úprava tak vytváří široký prostor pro potenciální libovůli či nezákonný postup a není v plném souladu s principy právního státu. Ke shodným závěrům pak Ústavní soud dospěl v i nálezu sp. zn. III. ÚS 2912/20 ze dne 2. 2. 2021

Ústavní soud nastínil i možnost, v rámci které by byl postup krajského soudu možný. Konkrétně by to bylo možné v případě, kdy by stěžovatel svou žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody vůbec neodůvodnil, opakovaně podával shodnou žádost, popřípadě pokud by uváděl důvody irelevantní. 

Ústavním soudu napadené usnesení zrušil. Krajský soud bude muset nově rozhodnout o žádosti stěžovatele a alespoň stručně odůvodnit své rozhodnutí.

Nález k dohledání zde.

Štítky: odůvodnění, právo na soudní ochranu, zjednodušené usnesení