7. 12. 2021

Nejvyšší soud se vyjádřil k posuzování zákazu dvojího potrestání v případu pojistného podvodu

Řidič motorového vozidla najel do betonové zdi s úmyslem poškodit předmětné vozidlo s cílem vylákat od pojišťovny peníze na základě fiktivní pojistné události. Nejvyšší soud se ve svém usnesení zabývá otázkou totožnosti skutku a aplikací zásady ne bis in idem.

Okresní soud v Litoměřicích shledal obviněného vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu a odsoudil ho k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Soud obviněnému také uložil k uhrazení škody ve výši 303.686 Kč. 

Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání ke krajskému soudu. Ten napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a rozhodl znovu. Obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu a uložil mu trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Rovněž krajský soud uložil obviněnému nahradit škodu ve výši 303.686 Kč.

Obviněný proti rozhodnutí podal dovolání k Nejvyššímu soudu. 

Ve svém dovolání obviněný poukazuje na to, že odůvodnění odvolacího soudu je příliš stručné a nevypořádává se s řadou námitek obhajoby. Dále uvádí, že odvolací soud mu klade k tíži skutečnost, že odmítl vypovídat v přípravném řízení ačkoliv to dle obviněného není pravda. Za stěžejní dovolací námitku považuje obviněný porušení zásady ne bis in idem. A to tak, že za skutek, kterým zavinil dopravní nehodu, již byl policejním orgánem potrestán pokutou za přestupek v silniční dopravě. Trestní stíhání za ten stejný skutek tedy považuje za nepřípustné. 

K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně. Poukázala na to, že obviněný byl uznán vinným za přečin, který není totožný s činem, pro který byl uznán vinným v rámci přestupkového řízení. Podstata skutkových okolností, která je předmětem řízení o přestupku v silničním provozu dle zákona o provozu na pozemních komunikacích, nevykazuje shodu s činem, pro který byl obviněný odsouzen.

Nejvyšší soud po přezkoumání uvedl, že pokud jde o stížnost obviněného na nedostatky rozhodnutí, které spatřuje v tom, že soud druhého stupně jen zkopíroval celé jeho odvolání a následně jen stručně odůvodnil své rozhodnutí, pak Nejvyšší soud neshledal výhrady. Obviněný neuvádí, jaký konkrétní negativní vliv měl  tento způsob odůvodnění rozhodnutí mít na správnost závěrů soudu. Úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného jeho dovolací argumentaci.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou, že odvolací soud kladl obviněnému k tíži fakt, že v přípravném řízení odmítl vypovídat. Tuto okolnost pouze zohlednil při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi. 

K námitce o nepřípustnosti trestního stíhání se Nejvyšší soud vyjádřil následovně.

Nejvyšší soud neshledal námitku opodstatněnou. Okolnosti, které zakládají nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v ústavních předpisech, v ustanoveních trestního řádu a v mezinárodních smlouvách. 

Za základní vnitrostátní ustanovení v tomto směru se považuje čl 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Rozhodující v otázce uplatnění zásady ne bis in idem je totožnost skutku.

Otázkou totožnosti skutku se Nejvyšší soud zabýval opakovaně ve své judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 15 Tdo 832/2016). Totožnost skutku je dána, jestliže se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka. 

Nejvyšší soud dále uvádí:,,Totožnost skutku tak bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.” Ke shodě následku v tomto případě nedošlo. Objektem dopravního přestupku je plynulost a bezpečnost silničního provozu, kdežto objektem trestného činu pojistného podvodu jsou majetkové zájmy pojišťoven. Jednáním se obviněný dopustil dvou zcela odlišných následků. Narušení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a neoprávněný zásah do vlastnictví poškozené pojišťovny, která v důsledku jeho podvodného jednání vyplatila pojistné plnění.

Z hlediska jednání obviněného Nejvyšší soud uznal, že se obě jednání překrývají. Nejedná se však o shodu v podstatných okolnostech. Odlišnost vychází i z rozdílných objektů deliktů.

Nejvyšší soud tak uzavřel, že překážka věci rozhodnuté, která by zakládala nepřípustnost trestního stíhání, dána nebyla. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl jako neopodstatněné.

Není porušením zásady ne bis in idem, a není tedy dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud je pachatel, který v úmyslu vylákat plnění z pojištění úmyslně vyvolal pojistnou událost (dopravní nehodu), uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv byl v souvislosti s touto dopravní nehodou již předtím příslušným správním orgánem postižen za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spočívající v porušení § 4 písm. a), písm. b) a § 5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona tím, že se řádně nevěnoval řízení motorového vozidla. 
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 93/2021)
Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek