5. 12. 2022

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti ČR

Identifikace rozhodnutí:

SoudEvropský soud pro lidská práva
Typ rozhodnutíRozsudek
Spisová značkastížnost č. 44151/12 (věc Tempel proti ČR)
Datum rozhodnutí25. června 2020
Dotčená ustanoveníČl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny, § 2 odst. 5 tr. řádu, § 2 odst. 6 tr. řádu, § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, § 258 odst. 1 písm. c) tr. řádu, § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, § 262 tr. řádu, § 263 odst. 7 tr. řádu.

Skutkové vymezení:

Stěžovatel byl dne 28. ledna 2003 obžalován z vraždy dvou osob a dne 25. dubna 2003 byl obžalován z loupeže a nedovoleného ozbrojování. Dne 2. května 2003 Krajský soud v Plzni (soud I. stupně) tato řízení spojil ke společnému projednání.

Následně došlo k pěti rozhodnutím soudu I. stupně a pěti rozhodnutím odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze):

V prvním řízení před soudem I. stupně byl stěžovatel odsouzen za loupež a zproštěn obžaloby z vraždy a nedovoleného ozbrojování. Stěžovatel se odvolal proti odsuzujícímu výroku ohledně trestného činu loupeže, zatímco státní zástupce se odvolal proti výroku o zproštění obžaloby z trestného činu vraždy a nedovoleného ozbrojování. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání. Podle názoru odvolacího soudu bylo zproštění obžaloby předčasné, neboť odůvodnění rozsudku neobsahovalo hodnocení důkazů, pouze se v něm posuzovala věrohodnost svědka L. V., a to ještě nedostatečně. Vytýkanými pochybeními bylo tedy nedostatečné hodnocení důkazů. 

Ve druhém řízení (po vrácení věci odvolacím soudem) před soudem I. stupně došlo k totožnému rozhodnutí s tím, že soud byl nadále přesvědčen, že klíčový svědek obžaloby L. V. není věrohodný. Stěžovatel se odvolal proti odsuzujícímu výroku, zatímco státní zástupce se odvolal proti zprošťujícímu výroku. Odvolací soud potvrdil odsouzení za loupež a zproštění obžaloby stran nedovoleného ozbrojování, ale rozsudek zrušil v části týkající se zproštění stěžovatele obžaloby z trestného činu vraždy a přikázal věc jinému senátu soudu I. stupně s odvoláním na § 262 trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí zopakoval své výtky a shledal, že přestože soud prvního stupně důkladněji posoudil věrohodnost svědka L. V., rozsudek prakticky neobsahuje hodnocení provedených důkazů a nedostatečně se zabývá verzí událostí předloženou stěžovatelem a jeho věrohodností.

Ve třetím řízení před soudem I. stupně nově složený senát opět zprostil stěžovatele obžaloby z vraždy. Soud neshledal svědectví L. V. věrohodným, protože bylo plné vnitřních rozporů. Podle názoru soudu I. stupně nepoukazovaly nepřímé důkazy jednoznačně na vinu stěžovatele a existovala i jiná možná vysvětlení předmětných událostí. Nebylo tak prokázáno bez důvodných pochybností, že by trestný čin spáchal stěžovatel. Odvolací soud opět zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně a vrátil věc stejnému senátu k novému projednání. Konstatoval, že rozsudek napadený odvoláním je odůvodněn dostatečně a hodnocení důkazů byla věnována značná pozornost. Nicméně způsob, jakým byly důkazy zhodnoceny, je v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu a pravidly formální logiky. Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně neobjasnil některé rozpory rozhodné pro závěry o věrohodnosti svědka. Aniž by soud sám vyslechl svědka L. V., vyvodil z důkazů provedených soudem I. stupně odlišné závěry.

Ve čtvrtém řízení před soudem I. stupně byl stěžovatel zproštěn obžaloby z vraždy počtvrté. Soud reagoval na výtky odvolacího soudu a zhodnotil i další důkazy. Ani nyní však nebyl přesvědčen o tom, že vina stěžovatele je prokázána s požadovanou mírou jistoty, když nadále považoval svědectví L. V. za nevěrohodná. Na základě odvolání státního zástupce odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně, vrátil věc k novému projednání a podle § 262 trestního řádu nařídil, aby ve věci rozhodl jiný soud prvního stupně v jeho obvodu. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že způsob hodnocení důkazů, jak jej popisuje soud I. stupně ve svém rozsudku, nenaplňuje požadavky vyplývající z § 2 odst. 6 trestního řádu, soud není schopen oprostit se od svého jednostranného hodnocení důkazů a výpovědi L. V. Posouzení věrohodnosti L. V. soudem prvního stupně bylo tendenční a bylo vedeno destruktivně, což vedlo ke zjištěním odporujícím závěrům, k nimž dospěl odvolací soud ve svých předchozích rozsudcích, jimiž rušil zprošťující rozsudky.

V pátém řízení, tentokrát již před jiným soudem I. stupně, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy a odsouzen na doživotí. Soud I. stupně dospěl k závěru, že svědectví L. V. obsahuje jen nevýznamné rozpory a v klíčových bodech je věrohodné. Popis událostí předestřený L. V. byl přesnější a přesvědčivější než ten předložený stěžovatelem, a nadto byl podpořen i dalšími důkazy. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto odvolacím soudem. Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelem odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Konečně, Ústavní soud (sp. zn. II. ÚS 3555/11) odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.

Právní problém:

Je porušením práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), jestliže odvolací soud opakovaně ruší rozhodnutí prvoinstančního soudu z důvodu odchylného hodnocení důkazu, aniž by takový důkaz sám provedl?

Pre-judikatura:

Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08 a tři další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, Hodžić proti Chorvatsku, č. 28932/14, rozsudek ze dne 4. dubna 2019, Beuze proti Belgii, č. 71409/10, rozsudek velkého senátu ze dne 9. listopadu 2018 .

Řešení problému (právní věta):

Článek 6 odst. 1 Úmluvy nijak neupravuje přípustnost důkazů ani způsob, jakým mají být hodnoceny, přičemž tyto otázky jsou převážně předmětem regulace vnitrostátního práva a rozhodování vnitrostátních soudů. Běžně není úkolem Soudu posuzovat například to, jakou váhu přikládaly vnitrostátní soudy určitým typům důkazních prostředků, zjištěním nebo hodnocením, které jsou mu předkládány. Soud by neměl fungovat jako čtvrtá instance, a proto v rámci čl. 6 odst. 1 nezpochybňuje hodnocení důkazů vnitrostátními soudy, ledaže lze jejich závěry považovat za svévolné nebo zjevně nepřiměřené. Procesní postup uplatněný odvolacím soudem v této věci mohl vést v důsledku k tomu, že soud I. stupně považoval rozhodnutí o stěžovatelově vině za jediné možné rozhodnutí, jež odvolací soud akceptuje a řízení se jím ukončí. Sled událostí v tomto případu významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.

Z argumentace soudu:

[64] Zároveň Soudu nepřísluší napravovat tvrzená právní nebo skutková pochybení, jichž se dopustily vnitrostátní soudy, pokud zároveň neznamenají porušení práv a svobod chráněných Úmluvou, například pokud ve výjimečných případech taková pochybení zakládají „nespravedlivost“, jež je v rozporu s článkem 6 Úmluvy. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nijak neupravuje přípustnost důkazů ani způsob, jakým mají být hodnoceny, přičemž tyto otázky jsou převážně předmětem regulace vnitrostátního práva a rozhodování vnitrostátních soudů. Běžně není úkolem Soudu posuzovat například to, jakou váhu přikládaly vnitrostátní soudy určitým typům důkazních prostředků, zjištěním nebo hodnocením, které jsou mu předkládány. Soud by neměl fungovat jako čtvrtá instance, a proto v rámci čl. 6 odst. 1 nezpochybňuje hodnocení důkazů vnitrostátními soudy, ledaže lze jejich závěry považovat za svévolné nebo zjevně nepřiměřené (viz rozsudek ve věci Hodžić citovaný výše, § 58, s dalšími odkazy).

[67] V projednávané věci Soud upozorňuje, že zatímco by rozhodnutí podle § 262 trestního řádu mělo být „zcela výjimečné“, vrchní soud jej uplatňoval opakovaně tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze – jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána – neuznal stěžovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, a to na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, který stěžovatele obžaloby čtyřikrát zprostil.

[68] Soud dále upozorňuje, že při zrušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně způsob, jakým hodnotil důkazy, a zejména věrohodnost svědka L. V. Soud má však za to, že tento přístup je podle všeho v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud a podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. V této souvislosti Soud odkazuje na odůvodnění druhého rozsudku vrchního soudu, jímž byla věc přikázána senátu Krajského soudu v Plzni v jiném složení, přičemž z důkazů provedených soudem prvního stupně byly vyvozovány odlišné závěry, aniž by vrchní soud svědka L. V. samostatně vyslechl. Soud rovněž odkazuje na rozsudek vrchního soudu, jímž byla věc přikázána jinému soudu prvního stupně a který obsahuje formulace, jež mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti svědka L. V., a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení stěžovatele. Soud podotýká, že takové závěry těžko obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá, že odvolací soud nesmí posuzovat věrohodnost určitého svědka, pokud jej sám nevyslechne, což plyne také z § 263 odst. 7 trestního řádu, a zároveň by neměl zrušit zprošťující rozsudek, ledaže pochybnosti soudu prvního stupně ohledně viny obžalovaného postrádají důvodnost. Kromě toho nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného.

[69] Soud dodává, že vrchní soud neuvedl žádný důvod, kterým by vysvětlil své rozhodnutí nevyslechnout svědka L. V. přímo a posoudit sám jeho věrohodnost. Jelikož neshoda mezi dotčenými instancemi se de facto točila okolo věrohodnosti svědka L. V., tedy otázky, jejíž vyřešení nezbytně závisí na pozorování svědka při výslechu, bylo by zde namístě alespoň uvést důvody, proč nebyl výslech svědka nezbytný.

[70] Navíc vrchní soud podle všeho založil své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců prvoinstančního soudu, jakož i svůj závěr, že soud prvního stupně se neřídil jeho závaznými pokyny, výlučně na skutečnosti, že skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně o vině stěžovatele se liší od toho, co by bylo dle názoru odvolacího soudu správné. Soud konstatuje, že odvolací soud se může rozhodnout přikázat věc senátu téhož soudu v jiném složení, případně jinému soudu, a to v případech, kdy má pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudu prvního stupně, nebo v případech, kdy se soud prvního stupně neřídí jeho závaznými pokyny. Nicméně podle ustálené judikatury Ústavního soudu nemá odvolací soud oprávnění vytýkat soudu prvního stupně způsob hodnocení důkazů nebo skutková zjištění, případně jím vydaný zprošťující rozsudek. Proto nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje.

[71] Na základě výše uvedených skutečností má Soud za to, že procesní postup uplatněný vrchním soudem v této věci mohl vést v důsledku k tomu, že Krajský soud v Praze považoval rozhodnutí o stěžovatelově vině za jediné možné rozhodnutí, jež vrchní soud akceptuje a řízení se jím ukončí. Podle názoru Soudu sled událostí v tomto případu významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.

[72] Soud tedy dospěl k závěru, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Odkaz na plné znění CZ zdeEN zde.

Poznámky:

Dne 16. 11. 2020 odmítlo kolegium pěti soudců Velkého senátu žádost vlády České republiky o postoupení věci k rozhodnutí ve Velkém senátu. Rozsudek se tak stal konečným ve smyslu čl. 44 Úmluvy.

V návaznosti na konečný rozsudek ESLP rozhodl Ústavní soud České republiky usnesením sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 9. 2. 2021, že se povoluje obnova řízení ve věcech ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07 a že se usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3555/11 ze dne 19. 4. 2012 a sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007 se ruší.

Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek