Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhovělo ústavním stížnostem a zrušilo napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Věc se vrací do stádia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007 a podání odvolání tehdejší státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni; rozhodovat v dalším řízení bude opět Vrchní soud v Praze.

Stěžovatel byl v lednu roku 2003 obžalován ze spáchání trestného činu vraždy, kterého se měl dopustit, stručně řečeno, tím, že 20. srpna 2001 večer pod záminkou, že chce za 400 tisíc korun koupit ojetý automobil značky Audi A6, vylákal mladého muže a jeho společníka na lesní parkoviště u Hruškové na Sokolovsku. Podle obžaloby nejprve předstíral, že jde ke svému vozidlu pro peníze, avšak místo toho nečekaně vytáhl střelnou zbraň a na poškozené začal střílet. Jednoho z poškozených měl zastřelit, druhého usmrtit za použití hrubého fyzického násilí a těla obětí měl následujícího dne zakopat ve Staré Vodě za pomoci muže, který později věc oznámil policii a v trestním řízení se stal klíčovým svědkem.

Stěžovatel se po celou dobu hájil, že je nevinný a že čin spáchal právě výše zmíněný klíčový svědek. Krajský soud v Plzni stěžovatele celkem čtyřikrát obžaloby zprostil, neboť shledal, že pro jeho odsouzení neexistuje dostatek důkazů. Vrchní soud v Praze však opakovaně zprošťující rozsudky rušil a věc vracel plzeňskému krajskému soudu k dalšímu řízení; v posledních dvou případech na základě pokynu vrchního soudu věc rozhodoval jiný senát. Následně vrchní soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze, a to z toho důvodu, že podle vrchního soudu není Krajský soud v Plzni schopen se oprostit od zaujatého hodnocení důkazů, tzn. neustoupil ze svého postoje znevěrohodnit výpověď klíčového svědka. Krajský soud v Praze konal celé hlavní líčení znovu a v listopadu roku 2008 uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na doživotí (stěžovatel byl již předtím pravomocně odsouzen za trestný čin loupeže, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 13 a půl roku). Na tomto výsledku nic nezměnilo ani odvolání, ani dovolání stěžovatele. Stěžovatel se rovněž opakovaně obrátil na Ústavní soud, který jeho stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel poté podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP), který shledal, že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Poté, co rozsudek ESLP nabyl 16. 11. 2020 právní moci, podal stěžovatel k Ústavnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení ve věcech jeho ústavních stížností, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 9. 2. 2021 (text usnesení je dostupný zde: https://bit.ly/3i772SM ) Ústavní soud návrhu stěžovatel vyhověl a obnovu řízení ve věcech obou ústavních stížností povolil za současného zrušení původních rozhodnutí.

Ústavní soud, jsa vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 9. 2. 2021 dal zřetelně najevo, že z právních závěrů citovaného rozsudku ESLP jednoznačně plyne, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo v předmětném trestním řízení především usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007, jímž byl zrušen v pořadí čtvrtý zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni a jímž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze jako novému soudu prvního stupně. ESLP vrchnímu soudu vytkl především to, že opakovaně přistupoval k použití § 262 trestního řádu (podle kterého platí, že odvolací soud může, vrací-li věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.), a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal stěžovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením výrazným způsobem popřel nejen základní zásady trestního procesu týkající se zejména důkazního břemene, ale též prolomil zákonná omezení postupu odvolacího soudu. Vrchní soud v neveřejném zasedání sám hodnotil soudem prvního stupně provedené a hodnocené důkazy, ačkoli takový postup zapovídá § 263 odst. 7 trestního řádu. Krajskému soudu důrazně naznačil, že nevina stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, byť formálně deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy soudem prvního stupně zhodnoceny. Třebaže vrchní soud krajskému soudu vytkl jednostranné hodnocení důkazů ve prospěch stěžovatele, kteréžto vychýlení Ústavní soud přinejmenším v posledním, a to čtvrtém zprošťujícím rozsudku Krajského soudu v Plzni nezjistil, v rozporu se samotným poselstvím této výtky ve svých rozvahách povážlivě vynechal celou řadu shora popsaných rozporů a dalších nesrovnalostí v tvrzeních klíčového svědka, v jejichž souhrnu a na jejichž základě krajský soud vystavěl svůj závěr o nevěrohodnosti tohoto svědka. Za této situace nebyl odvolací soud oprávněn rušit rozsudek soudu prvního stupně, a tím méně rozhodnout o odnětí případu a přikázání věci jinému krajskému soudu jako soudu prvního stupně.

Jak již bylo uvedeno výše, věc se nyní vrací k Vrchnímu soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu. Odvolací soud by neměl opomenout přihlédnout ke všem, a nikoliv jen krajským soudem uváděným skutečnostem a závěrům a zvláště pak vezme v úvahu všechny jeho dílčí úvahy o nevěrohodnosti klíčového svědka. 

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 110/20 je dostupný  zde.

Štítky: doživotní odsouzení, Evropský soud pro lidská práva