---

Na Nejvyšší soud jste byl jmenován ihned po revoluci. Byl jste i u jeho vzniku v rámci nově vyhlášené ČR v roce 1993. Dá se tedy říci, že u Nejvyššího soudu působíte od jeho samotného vzniku a že jste si společně s NS prožil jeho vývoj až do dnešního dne. Za těch zhruba 30 let jste musel být svědkem mnoha změn. Co jako soudce Nejvyššího soudu vnímáte jako největší změnu?

Těch změn, které jsem zažil, bylo skutečně hodně a není snadné označit některou z nich za největší. Já bych označil tři z nich jako nejvýznamnější.

První byla důsledkem zániku původního federálního státu a vzniku samostatné České republiky, přičemž Nejvyšší soud se jako jediný centrální orgán veřejné moci nově vzniklé České republiky transformoval z bývalého federálního Nejvyššího soudu. Tím byl ovšem z původní federální zcela nezávislé a „nadrezortní“ instituce nově zřízený Nejvyšší soud začleněn do rezortu Ministerstva spravedlnosti, v němž je dosud, což nepovažuji za správné.

Druhou zásadní změnou bylo, že Nejvyšší soud – nejdříve v civilních věcech a později i v trestních věcech – začal rozhodovat o nově koncipovaném mimořádném opravném prostředku, kterým je dovolání, a tím se stal aktivním tvůrcem klíčové judikatury v civilních i trestních věcech, jejímž základem jsou dovolací rozhodnutí učiněná v konkrétních projednávaných kauzách. Na základě toho mohl plnit svou ústavní roli vrcholného orgánu obecné justice.

No a konečně poslední významnou změnou byl nástup prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., do funkce předsedy Nejvyššího soudu, přičemž krátce poté jsem se stal předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu. V souvislosti s tím jsem se mohl podílet na mnoha významných personálních a dalších změnách, díky nimž se posílila autorita Nejvyššího soudu, který se zároveň více otevřel odborné i laické veřejnosti.

Je nějaký případ, na který za těch 30 let vzpomínáte? Například z důvodu, že byl nějak zásadní nebo zajímavý?

Vzpomínám si na mnohé případy, v nichž jsem rozhodoval jako předseda senátu nebo jako člen senátu, na některé z nich často navazujeme i v další rozhodovací praxi. Ale zmínil bych dva případy, jeden byl významný spíše pro laickou veřejnost, druhý pak pro odbornou veřejnost.

V prvním z nich se rozhodovalo o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal tehdejší mnistr spravedlnosti (mimochodem dodnes aktivní právník) ve prospěch odsouzeného, jenž byl uznán vinným dvojnásobným dokonaným trestným činem vraždy, jedním pokusem tohoto trestného činu a dalšími trestnými činy a kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, jehož zbytek mu v nedávné minulosti prezident republiky prominul. V této (i mediálně známé) trestní věci byla podaná stížnost pro porušení zákona argumentačně velmi chabá, Nejvyšší soud ji jako nedůvodnou zamítl a velmi podrobně se v obsáhlém odůvodnění, na jehož formulaci jsem se zčásti jako člen tehdejšího senátu podílel, vypořádal se všemi důkazními, skutkovými i právními otázkami.

Na druhém rozhodnutí, které bych zde rád zmínil, jsem se podílel jako předseda senátu a řešila se v něm poměrně složitá otázka možností trestní odpovědnosti celkem 23 členů zastupitelstva jednoho statutárního města za to, jak svým hlasováním rozhodli o určité majetkové dispozici s nemovitými věcmi v majetku tohoto města. V tomto rozhodnutí, které bylo poté uveřejněno i jako judikát ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud poprvé a svým způsobem „průkopnicky“ vyslovil k některým zásadním otázkám trestní odpovědnosti za hlasování v kolektivních orgánech územní samosprávy.

Je něco, co Vás při rozhodovací činnosti opravdu překvapilo?

Vzhledem k mému věku i dosavadním soudcovským zkušenostem by se nabízela jednoduchá odpověď, že už mě nic nemůže překvapit, ale není tomu tak.

Nejsem sice schopen konkrétně uvést, co všechno mě opravdu překvapilo, ale mnohá překvapení se odehrávají průběžně, ať již jde o způsob spáchání některých trestných činů, chování pachatelů nebo jejich obětí, anebo se vyskytne překvapivě dobrá či naopak velmi špatná úroveň dovolání (či jiných opravných prostředků – viz výše) nebo rozhodnutí soudů nižších stupňů. Občas nám některá – mnohdy i nemilá – překvapení připraví Ústavní soud, který v poměrně značném počtu přezkoumává z podnětu ústavních stížností i rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nicméně určitá překvapení považuji za součást práce soudce a někdy mohou být též poučná nebo inspirativní, ale nevzpomínám si na žádné, které by mi zůstalo v paměti jako nějaké zásadní či fatální překvapení.

Už podruhé jste byl jmenován předsedou Trestního kolegia. Máte přání, kam nebo jak by se měla činnost Trestního kolegia posunout?

Mám přání, abych mohl navázat na své předchozí funkční období, v němž se nám – v součinnosti s bývalým předsedou Nejvyššího soudu – povedla významná generační obměna soudců trestního kolegia, kterou bych chtěl dovršit.

Jinak je mou ambicí udržet dosavadní kvalitu a rychlost rozhodování v jednotlivých agendách trestního kolegia, přičemž bych k tomu rád v rámci svých možností vytvořil či alespoň udržel co nejlepší podmínky soudcům a zaměstnancům trestního kolegia.

Zároveň bych si přál, aby se nám i nadále dařilo pružně a rychle reagovat na aktuální výkladové a aplikační problémy, tak jak jsme to učinili v poslední době např. ohledně stanovení hranic nealkoholových drog v krvi řidiče motorového vozidla, které znamenají jeho nezpůsobilost k řízení a spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, nebo v otázce použitelnosti záznamů o sledování osob a věcí v jiné trestní věci, než v které bylo sledování povoleno.

Chtěl bych rovněž zapojit další soudce trestního kolegia do činnosti jeho evidenčního senátu, a pokud to umožní situace, oživit kontakty pověřených členů trestního kolegia s trestními úseky příslušných krajských a vrchních soudů. Podobně mám ambici angažovat širší okruh soudců trestního kolegia do vzdělávací činnosti zejména v souvislosti s aktivitami Justiční akademie a gremiálními poradami a školícími akcemi soudů nižších stupňů.

Rovněž bude nutné zamyslet se nad změnami při tvorbě judikatury Nejvyššího soudu, a to i v souvislosti s očekávaným přechodem na výlučně elektronickou podobu Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jejímž prostřednictvím Nejvyšší soud sjednocuje rozhodovací činnost nižších soudů a na trestním úseku též jiných orgánů činných v trestním řízení. Takže mám celkem hodně přání a je otázkou, zda se mi všechna podaří splnit v tom relativně krátkém pětiletém období.

V roce 2009 byl přijat nový trestní zákoník. Vy pamatujete i aplikaci předchozí právní úpravy v praxi. S časovým odstupem 11 let od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku, pociťujete nějaký jeho nedostatek? Něco, co byste doporučil změnit?

Trestní zákoník je založen na značné kontinuitě s dřívějším, mnohokrát novelizovaným trestním zákonem, takže sice přinesl určité zásadnější změny, které se postupně začaly projevovat v praxi orgánů činných v trestním řízení, ale v judikatuře trestního kolegia Nejvyššího soudu se nám daří reagovat na některé sporné právní otázky, které život přináší. Obecnější nedostatek, ovšem nejen trestního zákoníku, lze spatřovat v jeho četných novelizacích, vždyť od jeho přijetí došlo zatím asi k 34 novelám a některé další ještě jsou v návrhu.

Podle mého názoru je určitým nedostatkem i někdy poměrně svérázné uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, jejíž výslovné zakotvení v trestním zákoníku svádí k tomu, že se někdy s poukazem na ni činí závěry, že nejde o trestný čin, ač jsou zcela zjevně naplněny všechny jeho zákonné znaky, a v jiných případech se naopak uplatňuje trestní odpovědnost s nesprávným argumentem, že nepřichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe. Zkrátka, poněkud se zaměňuje uplatnění trestní odpovědnosti a zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada se totiž nechápe jako obecný princip, který má místo i tam, kde se sice uplatní trestní represe, ale učiní se tak jen subsidiárně, tj. při respektování trestního práva jako ultima ratio. Určité negativum bych spatřoval i v tom, že je poněkud obtížné, ne-li v mnoha případech nemožné, zmírnit právní kvalifikaci skutku tam, kde byla formálně naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která může zároveň znamenat např. to, že jde o zločin, a nikoli o mírnější delikt v podobě přečinu, který by jinak umožnil třeba využití určitého alternativního trestu nebo tzv. odklonu.

Do toho přicházejí některé účelové novely (např. z poslední doby v souvislosti s ochranou zvířat proti týrání), jimiž se poněkud přepíná trestní represe a nabourávají proporce mezi jednotlivými hodnotami a zájmy chráněnými prostředky trestního práva. Nejsem nadšen ani z posledních úprav institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo ze zrušení samostatných skutkových podstat podílnictví a jejich zařazení jako alternativ legalizace výnosů z trestné činnosti.

Nicméně momentálně bych doporučoval spíše nic dalšího už raději neměnit a ponechat nějaký časový prostor pro ustálení výkladu a aplikace jednotlivých ustanovení trestního zákoníku. Po určitém čase by bylo vhodné vyhodnotit některé z provedených změn a případně je zrušit nebo korigovat.

Někteří poukazují na poloviční rekodifikaci trestního práva. Je podle Vás problém, že máme “novou” hmotněprávní úpravu, ale stále starý trestní řád z roku 1961?

Já jsem si sice rovněž přál, aby byla v České republice provedena rekodifikace trestního práva hmotného i procesního najednou, ale jsem v tomto směru realistou a vím, že by takový postup byl velmi obtížný, nemusel by splnit všechna očekávání a mohlo by dojít ke zbytečným kompromisům či různým nedůslednostem a průtahům. Ostatně ani samotný trestní zákoník nebyl schválen napoprvé, nakonec byl přijat až v dalším volebním období Poslanecké sněmovny a teprve dodatečně po něm byl schválen i zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Proto důkladné projednání a posouzení společně obou tak obsáhlých a významných kodexů, jakými jsou trestní zákoník a trestní řád, by bylo velmi nelehkým a časově náročným úkolem, jehož splnění by mohlo ještě více oddalovat možnost jejich současného přijetí. Vždyť i nyní sledujeme, jak obtížně vzniká konkrétní podoba jen samotného nového trestního řádu a kolik úsilí si to ještě vyžádá, než bude k dispozici nějaký ucelený návrh tzv. paragrafového znění trestního řádu. Navíc, například na Slovensku, byl v roce 2005 přijat zároveň nový trestní zákon i nový trestní řád, ale i přesto nelze říci, že to samo o sobě zaručilo jejich stabilitu a vyhovující právní rámec pro trestní právo hmotné i procesní. Slovenský trestní zákon byl totiž za těch 15 let již asi 39 krát novelizován, podobně slovenský trestní řád doznal zatím celkem asi 50 změn. Přitom náš „starý“ a zatím platný trestní řád se četnými novelami průběžně přizpůsobuje nejen „novému“ trestnímu zákoníku, ale i dalším požadavkům.

Takže střet relativně nového hmotného práva s relativně starým procesním právem může vyvolávat určité problémy, ale nejde o nic zásadního a zatím to nebrání ve spravedlivém rozhodování trestních věcí. Ostatně některé z posledních novel stávajícího trestního řádu už přejímají dílčí změny připravované do nového trestního řádu (jde např. o předběžná opatření, o prohlášení viny obviněného, o rozšíření možností sjednat dohodu o vině a trestu atd.).

V současné době je velmi diskutovaná rekodifikace trestního řádu. Je na místě přijmout nový trestní řád nebo je vyhovující cesta postupných novelizací? Co od nové kodifikace trestního procesu očekáváte? A konkrétně, myslíte si, že by se mělo něco v pravomoci a působnosti Nejvyššího soudu změnit?

Jsem přesvědčen, že je na místě přijetí nového trestního řádu, na jehož návrhu se poměrně intenzivně pracuje, a to zčásti i za odborné součinnosti s některými soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu. Postupné novelizace sice odstranily některé nedostatky původní podoby trestního řádu a přizpůsobily jeho obsah požadavkům současné doby, a to i těm, které vyplývají z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Na druhé straně připravovaný nový trestní řád zachová potřebnou kontinuitu se stávajícím zejména všude tam, kde se nynější právní úprava osvědčila nebo je výsledkem postupného vývoje a novodobé judikatury.

Od nového trestního řádu očekávám zejména takové nastavení pravidel trestního procesu, která budou všem zřejmá, srozumitelná, stabilní a umožňující dostatečně rychlý a efektivní průběh řízení při zachování všech záruk spravedlivého procesu a práv nejen obviněného, ale též pro poškozeného. To je poněkud obecné vyjádření, ale trestní řád je velmi obsáhlá právní norma a nelze vyjmenovat všechny očekávané změny. Kdybych měl zmínit alespoň některé z nich, tak namátkou uvedu třeba úpravu elektronických důkazních prostředků, posílení apelačního principu v rozhodování odvolacích soudů, zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona jako nežádoucího reliktu dřívější koncepce justice apod. S tím souvisí i určité změny v rozhodovací pravomoci Nejvyššího soudu, který by měl nadále rozhodovat jen o jediném mimořádném opravném prostředku, a to dovolání. Jeho důvody by měly být rozšířeny o některé další alternativy, které umožní poněkud lépe reagovat na určité vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, a nahradit tak nyní hodně nadužívaný dovolací argument v podobě tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nastavení dovolacích důvodů je však třeba citlivě zvolit tak, aby senáty trestního kolegia Nejvyššího soudu nebyly zahlceny příliš velkým počtem dovolání, jak se v nedávné minulosti stalo na našem civilním kolegiu, a aby Nejvyšší soud nebyl dalším běžným přezkumným stupněm.

Jelikož jste činný nejen jako soudce, ale věnujete část svého volného času i vzdělávání studentů, jak vnímáte současné studenty v porovnání s generacemi předchozími. A obecněji, nejen ve vztahu ke studentům, vnímáte, že se postoj jednotlivých generací k právu nějakým způsobem mění?

Obecně asi platí, že současní studenti mají podstatně širší rozsah informačních zdrojů pro své studium, a to nejen díky moderním technologiím a internetu, ale i v důsledku početných příležitostí k získávání vědomostí a zkušeností v cizině. Je jistě celá řada studentů, která umí rozumně využívat tyto možnosti a také tak činí.

Na druhé straně mám ovšem pocit, že v důsledku určité informační „zahlcenosti“ se stále větší část studentů neumí zorientovat v tom, co je podstatné a co nikoli, resp. není schopna racionálně zpracovat množství získaných poznatků a formulovat na jejich podkladě vlastní odůvodněné názory a závěry. Bohužel k tomu přispívá i momentální situace, která umožňuje převážně jen on-line výuku.

Postoj jednotlivých generací studentů a dalších lidí k právu se jistě mění, a to nejen z důvodu určitých změn vyvolaných „internacionalizací“ a „europeizací“ našeho vnitrostáního práva, řešením globálních problémů, technickým a technologickým vývojem společnosti atd.

Mladší generace právníků mají mnohdy – i díky svým zahraničním studijním a praktickým zkušenostem – podstatně flexibilnější přístup k tvorbě (psaného) práva, k jeho výkladu a uplatňování a jsem rád, že stále více vnímají právo jako určitý systém pravidel a principů, a nikoli jako technické normy a postupy, kterými je třeba kasuisticky upravit každou podrobnost a jimiž je poněkud přehlcen náš právní řád. Mladí právníci mají ovšem tendenci mnohdy poněkud nekriticky přejímat zahraniční nebo nadnárodní vzory právní úpravy bez ohledu na náš domácí kontext.

Starší generace právníků pak důvodně ctí určitý konzervativizmus jako nespornou hodnotu práva a více respektují ustálenou judikaturu či zažitou dobrou praxi při výkladu a aplikaci práva. Nicméně moje zkušenost je taková, že i přes nastíněné a zdaleka nikoli úplné rozdíly neplatí, že by ta či ona generace právníků byla lepší nebo horší než jiná.

Znám výborné mladé i starší právníky (nejen soudce), ale též špatné mladé i staré právníky, takže generační rozdíly samotné nepovažuji za podstatné. Nakonec mně, poněkud staršímu právníkovi, se už po delší dobu velmi dobře spolupracuje s jedním mladým, talentovaným a schopným právníkem …

Je o Vás známo, že se mimo jiné specializujete na hospodářskou kriminalitu. Myslíte si, že se daří dostatečně odhalovat a trestat tento druh kriminality? Co vnímáte jako největší problém v této oblasti, který komplikuje její efektivní postih?

Myslím, že se stále nadaří dostatečně odhalovat a trestat hospodářskou kriminalitu, a to navzdory poněkud falešně optimistickým tvrzením o poklesu kriminality obecně a hospodářské kriminality zvláště. Sám se ovšem setkávám s postihem hospodářské kriminality až na jeho pomyslném institucionálním vrcholu, tedy poté, co konkrétní trestní věc projde poněkud zdlouhavým procesem jejího vyšetřování a posouzení soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Proto – i vzhledem k mnohaletému odstupu od spáchání posuzovaných skutků – nejsem schopen přesně pojmenovat příčiny, které komplikují efektivní trestní postih tohoto typu kriminality.

Z těch trestních věcí, které řešíme v dovolacím řízení, se nabízí několik zjištění a zobecnění.

Je to především samotná povaha hospodářské kriminality a z ní vyplývající značná latence, která způsobuje, že se některé případy odhalí (pokud vůbec) až se značným zpožděním a tento časový deficit má vliv na kvalitu, množství a možnost opatření důkazů.

Při právním posuzování určitých skutků se pak prolíná trestně právní úprava a mnohdy složitá civilní právní úprava, takže často nelze spolehlivě a včas rozlišit, co má být řešeno jako případný civilní delikt a co jako trestný čin, navíc s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe. Hranice mezi beztrestným činem a kriminálním deliktem nebývá vždy zřejmá a v mnoha případech je naopak značně neostrá. Protože orgány činné v trestním řízení nemají vždy potřebnou kvalifikaci a zkušenost, neumí najít tuto hranici a stává se, že na jedné straně je zahájeno a až do pravomocného soudního rozhodnutí vedeno trestní stíhání tam, kde od počátku nejde o žádný trestný čin, ale na druhé straně se poškozený (např. typicky podnikatel) mnohdy nedomůže zahájení trestního stíhání ani tehdy, když je zjevné, že se stal obětí trestného činu a sám k tomu nabízí dostatek vhodných důkazních prostředků, ale je odkázán na řešení soukromoprávních sporů mezi podnikateli v občanském soudním řízení.

Tím se zčásti vracím k jedné z předchozích otázek, protože při přípravě nového trestního řádu se uvažuje též o možném zavedení soukromé žaloby, která by poškozenému umožnila nahradit chybějící aktivitu policejního orgánu a vyvolat trestní stíhání i tam, kde policejní orgán ani státní zástupce sám nehodlá zahájit trestní stíhání. Ale jsem si vědom, že jde o složité otázky a příčinám málo efektivního postihu hospodářské kriminality se věnují spíše kriminologové a jejich výzkumy.

Přemýšlel jste někdy během své kariéry, že byste se raději věnoval nějaké odlišné profesi?

Ano, přemýšlel. Po rozpadu původního federálního státu jsem nepřepokládal, že jako soudce budu automaticky pokračovat v této funkci i u českého Nejvyššího soudu, takže jsem počítal, že se stanu advokátem, ostatně už jsem za tím účelem i složil slib. Tato profese mi byla tehdy celkem blízká a lákala mě možnost pomáhat lidem s řešením právních problémů v poněkud širší oblasti práva.

Nicméně nakonec jsem zůstal soudcem Nejvyššího soudu, byť nově již soudcem České republiky. Krátce poté jsem ovšem chtěl dát přednost před vidinou mnohaletého dojíždění do Brna, kam bylo přemístěno sídlo Nejvyššího soudu, svému uplatnění v Praze.

A protože kdysi, než jsem započal studia práv, bylo mým přáním být pilotem stíhacího nebo dopravního letadla, našel jsem si nabídku s možností stát se právníkem v útvaru ředitele státního podniku Řízení letového provozu, která mě oslovila a začal jsem ji realizovat.

Ale nakonec mě můj předchůdce ve funkci předsedy trestního kolegia přemluvil a zůstal jsem u Nejvyššího soudu, kde působím dosud.

A na závěr. Co dělá František Púry, když se zrovna nevěnuje trestnímu právu?

Snažím se odpočívat pasivně a zčásti i aktivně. Současná doba však nepřeje mé nejoblíbenější aktivitě, kterou je hraní malého fotbalu jak s partou nadšenců v Praze, tak s kolegy v Brně.

V letních měsících si občas zahraji tenis a snažím se jezdit na kole, v zimních měsících mám rád jízdu na běžkách především v upravených stopách v Jizerských horách. Jinak o víkendech se snažím chodit s manželkou co nejvíce na procházky do přírodních lokalit, které máme naštěstí poblíž bydliště v Praze, za nepříznivého počasí si rád něco přečtu nebo se podívám na dobrý film.

Mám v oblibě i účast na živých koncertech vážné či jiné příjemné hudby, ovšem momentálně se termíny dvou z nich, na něž máme předplacené vstupenky, opakovaně odkládají, tak snad se letos dočkáme …

Štítky: rozhovory