13. 8. 2022

Právní věta: Výjimečný trest, mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody

§ 54 odst. 2, § 59 odst. 1 tr. zákoníku

Trestní kolegium Nejvyššího soudu schválilo právní větu:

Nenaplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu vyžadovaných v § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebrání soudu mimořádně zvýšit obviněnému trest odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jsou-li splněna v něm stanovená zákonná kritéria, neboť každé z těchto ustanovení má jinou povahu a obsahuje odlišná hlediska.

Anotace

Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, v jeho neprospěch do výroku o trestu státní zástupce, a poškození.

Soud odvolací svým rozsudkem rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda nenaplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu vyžadovaných v § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebrání soudu mimořádně zvýšit obviněnému trest odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jsou-li splněna v něm stanovená zákonná kritéria. Dospěl k závěru, že to možné je, neboť každé z těchto ustanovení má jinou povahu a obsahuje odlišná hlediska.


Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy a přečinem nedovoleného ozbrojování. 

Obviněný se činů dopustil tak, že z krátké samonabíjecí střelné zbraně, kterou držel bez potřebného povolení, vystřelil na poškozeného G. R., který zranění na místě podlehl. Poté obviněný vystřelil na poškozeného L. R., který však díky rychlému ošetření přežil. 

Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, a pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Navíc mu byl uložen trest propadnutí věci a byl povinen k náhradě škody a nemajetkové újmy.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný, poškození i státní zástupce odvolání. 

Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy (podle podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákoníku) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uložen byl i trest propadnutí věci a povinnost nahradit škody a nemajetkovou újmu.

Proti rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém namítal, že soudy nesprávně vyhodnotili konflikt mezi ním a poškozeným G. R. jako vraždu, ačkoliv podle jeho názoru jednal za podmínek nutné obrany.
Vadnost shledával i v nedostatcích v odborném vyjádření z oboru kriminalistika, jehož zpracovatele obviněný navrhoval vyslechnout před soudem, ale tomuto návrhu nebylo vyhověno.
Dále obviněný dovolání odůvodňoval tím, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, z odvětví psychiatrie a klinická psychologie vyplývalo, že obviněný jednal zkratkovitě, v afektu. 

Zároveň argumentoval nedostatky při ukládání trestu, protože soud prvního stupně nepostupoval podle ustanovení § 59 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu toto ustanovení nemohl aplikovat ani odvolací soud, který mu tak uložil trest mimo trestní sazbu, což znamená, že uložil trest nezákonný.

Nejvyšší soud při zkoumání existence extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními zjištěními, jak namítal obviněný, nezjistil v postupech soudů porušení zásad a pravidel spravedlivého procesu. Soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily důsledně a pečlivě přistupovaly ke každému z nich, věnovaly se i závěrům znaleckých posudků a odborných vyjádření. Pokud soudy nevyhověly návrhu na doplnění dokazování a výslechu znalce, správně to odůvodnily tím, že již provedené důkazy obhajobu obviněného vyvracejí a dostatečně prokazují spáchaný trestný čin. 

Nejvyšší soud se také zabýval argumentací, že obviněný jednal vůči poškozenému G. R. v mezích nutné obrany. Takové jednání bylo vyloučeno výsledky provedeného dokazování, závěry soudů a skutkovými zjištěními. 

V daném případě se jednalo o spáchání trestného činu s rozmyslem, kdy podmínkou naplnění tohoto znaku skutkové podstaty je, že pachatel musí alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného. Obviněný však jednal dokonce v přímém úmyslu (tzn. věděl, že čin je protiprávní a chtěl takto jednat, chtěl následek způsobit). Nejvyšší soud se dále vyjádřil, že u rozmyslu “pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval. U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal celu dobu útoku, ale postačí, že rozmysl byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu.”

V závěrečné části usnesení  se Nejvyšší soud vyjádřil k námitkám nezákonného trestu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), který stanoví, že dovolání je přípustné, pokud “obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.” Obviněnému byl poté trest zvýšen na základě ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, který soudům dává možnost “uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu.” Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného ohledně zvýšení trestu odnětí svobody na 22 let odvolacím soudem, přičemž tento soud zrušil rozsudek stupně prvého, který trest původně vyměřil na 20 let. Podle Nejvyššího soudu se závěry odvolacího soudu vztahují k výši trestu, jímž je nutné na obviněného působit se zřetelem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti týkající se jeho osoby i okolností, za nichž byl čin spáchán, vycházejí z obsahu spisu a odpovídají účelu a smyslu trestu při dodržení zásady proporcionality. 

Ze spisu okresních soudů bylo zjištěno, že obviněný byl rozsudkem mimo jiné potrestán za trestný čin pohlavního zneužívání a byl odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Jedná se tedy o recidivistu, který páchal zvlášť závažné zločiny. 

Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem v tom, že soudem prvního stupně uložený trest na samé horní hranici trestní sazby v trvání dvaceti roků nepostačoval k dostatečné nápravě obviněného a nepostačuje zde tedy ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby.

Nejvyšší soud dovolání obviněného coby celek posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové jej odmítl.

Celé rozhodnutí Nejvyššího soudu k nalezení zde.

Diskuze (0) Vstoupit do diskuze

Vložit příspěvek