Za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat jednání pachatele, který v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch vyhrožuje poškozenému zveřejněním takových informací týkajících se jeho intimního života, které s ohledem na jejich obsah jsou způsobilé jej ohrozit v jeho profesním postavení nebo v partnerském životě. Přitom je podstatná pachatelova představa o tom, že oběť bude vnímat zveřejnění takové informace jako újmu, jejíž hrozba mu umožní uskutečnit jeho záměr.

Identifikace rozhodnutí:

Který soud: Nejvyšší soud ČR Typ rozhodnutí: usnesení
Spisová značka: 8 Tdo 1584/2019
Datum rozhodnutí: 15. ledna 2020
Publikováno ve sbírce pod číslem: 32/2020
Klíčová slova: vydírání, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, pohrůžka jinou těžkou újmou

Skutkové vymezení:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 6 T 136/2017, byl obviněný M. M. uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Odsouzen byl podle §75 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za tento pokus zločinu a sbíhající se přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jenž mu byl uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2017, sp. zn. 8 T 98/2017, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2017, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 150.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí mobilního telefonu IPhone 6. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2017, sp. zn. 8 T 98/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 3 To 228/2019, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil především proti závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu zločinu vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn znak spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy, jenž ani není zákonem blíže definován. Tento pojem vysvětluje jen judikatura, která jej vykládá jako ohrožení subjektivních občanských práv v majetkové nebo osobní sféře postiženého subjektu v takové míře, že svou závažností má stejný dopad jako pohrůžka těžkou újmou, a je třeba přihlížet též k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného. V tomto smyslu však v přezkoumávané věci k naplnění uvedeného znaku nedošlo. Vadné právní posouzení jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku obviněný spatřoval v nedostatku intenzity pohrůžky jiné těžké újmy, kterou v činu mu za vinu kladeném je seznámení veřejnosti se sexuální orientací poškozeného, a skutečnost, která ve výroku nezazněla, že poškozený měl do svého poslaneckého bytu placeného z peněz daňových poplatníků zvát mladé homosexuální partnery. Podle obviněného však tyto informace nejsou v žádné podobě způsobilé přivodit újmu, tím méně vážnou, a není obvyklé, aby vedly k narušení kariéry těchto osob. Obdobné informace prochází médii jako banální i u osob stojících v hierarchii veřejného života „na výsluní“, natož pak u poškozeného, který v rozhodné době působil jako poslanec mediálně neznámý, a ani v následujícím období nebyl úspěšný ve volbě do senátu, nikoli však v důsledku jemu způsobené újmy, nýbrž z důvodu poklesu preferencí KSČM. Za rozhodnou skutečnost obviněný považoval i to, že poškozený si byl jist, že žádné kompromitující obrazové záznamy, fotografie či videozáznamy o intimních schůzkách neexistují, a tudíž si musel být vědom, že nemůže být zveřejněna žádná informace, která by mu způsobila jinou těžkou újmu. Vzhledem k tomu i soudy spíše než odkaz na homosexuální vztahy obviněného škodlivý dopad zveřejněné informace pro poškozeného spatřovaly v tom, že si „zval do poslaneckého bytu placeného z peněz daňových poplatníků mladé homosexuální partnery, což by mohlo výrazně ovlivnit pracovní život poškozeného“.

Právní problém:

Lze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku jednání pachatele, který v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch vyhrožuje poškozenému zveřejněním takových informací týkajících se jeho intimního života, které s ohledem na jejich obsah jsou způsobilé jej ohrozit v jeho profesním postavení nebo v partnerském životě?

Řešení problému (právní věta):

Jednání pachatele, který v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch vyhrožuje poškozenému zveřejněním takových informací týkajících se jeho intimního života, které s ohledem na jejich obsah jsou způsobilé jej ohrozit v jeho profesním postavení nebo v partnerském životě, lze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom je podstatná pachatelova představa o tom, že oběť bude vnímat zveřejnění takové informace jako újmu, jejíž hrozba mu umožní uskutečnit jeho záměr.

Z argumentace soudu:

(27) Odvolací soud, jenž se s těmito úvahami ztotožnil, poukázal na to, že zákonný znak pohrůžky jiné těžké újmy ve smyslu § 175 tr. zákoníku může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, jež jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 17/2015, či ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1205/2014, a v souladu s nimi připomenul, že při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného a k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu, přičemž pohrůžka jiné těžké újmy u trestného činu vydírání může spočívat i v tom, že pachatel prostřednictvím televizní reportáže zveřejní některé skutečnosti, které jsou způsobilé poškodit dobrou pověst jiného, a učiní tak jen proto, aby poškozeného přiměl k jednání, ke kterému není povinen, neboť intenzitu pohrůžky zvyšuje její uveřejnění prostřednictvím tisku, rozhlasu, televize či veřejně přístupné počítačové sítě.

(28) Nejvyšší soud se s těmito argumenty soudů nižších stupňů ztotožnil, protože znak jiné těžké újmy
byl v popisu skutku dostatečně rozveden tím, že pohrůžka tkvěla ve zkompromitování poškozeného v
očích veřejnosti uvedením podrobností z jeho soukromého života, spočívajících v zásadě v tom, že je homosexuál a svou orientaci provádí určitým způsobem promiskuitně, navíc ve státním bytě, který mu byl propůjčen v době výkonu jeho poslaneckého mandátu. Tyto skutečnosti vyplývající z výsledků provedeného dokazování, byť nejsou takto jednoznačně uvedeny v popisu skutku, vyplynuly z výsledků provedeného dokazování a jako takové jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se s nimi ztotožnil a svůj výklad k nim doplnil.

(29) V obecné rovině je třeba uvést, že pohrůžka jiné těžké újmy, kterou obviněný zpochybnil, může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozhodnutí č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu, společenskému postavení apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný. Proto v praxi bylo za jinou těžkou újmu považováno i např. vyhrožování pachatele
poškozeným dívkám např. tím, že jejich erotické fotografie zveřejní v rozporu se smlouvou, na jejímž základě byly vytvořeny (tj. že je nechá otisknout v časopisech vycházejících v České republice či je předá rodičům poškozených), neboť takové vyhrožování lze považovat za významný zásah do jejich osobního a rodinného života, tedy za pohrůžku jinou těžkou újmou zasahující do jejich dobré pověsti v rodině a blízkém sociálním okolí (srov. rozhodnutí č. 25/2012 Sb. rozh. tr.). Za pohrůžku jiné těžké újmy lze tak zásadně považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném a pracovním životě poškozeného, a přitom je způsobilé vzbudit u poškozeného obavy z jejího uskutečnění, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, seš.
33 pod č. T 967, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. 14 pod č. T 776, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 8 Tdo 633/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2008, seš. 48 pod č. T 1117, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 465/2010). Vždy však musí jít o jednání neoprávněné. Za oprávněné však nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem (např. hrozba věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, jestliže mu dlužník nezaplatí). Naproti tomu pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem nebo postupem může být pohrůžkou jiné těžké újmy, jestliže nejde o prostředek či postup dovolený k danému účelu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1753).

(30) V duchu těchto zásad je třeba k projednávané věci uvést, že konkrétní okolnosti posuzovaného činu měly dopad do sféry soukromého i profesního života poškozeného, a to se zřetelem na jeho skutečné individuální poměry v době, kdy k činu došlo, když význam měly i místní a časové souvislosti, za nichž tato pohrůžka poškozenému byla sdělena. Je potřeba zdůraznit, že poškozený obviněného neznal, první kontakt s ním měl prostřednictvím svého asistenta, tudíž v rámci výkonu poslaneckého mandátu. Předmětem těchto výhrůžek měly být „kompromitující materiály“. Byť jejich obsah není ve skutku přímo uveden, jeho dehonestující kontext jasně plyne z obsahu provedeného dokazování a je rozveden v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Odkázat lze na obsah výpovědi svědka L. B. (viz č. l. 409 až 410), jenž popsal, jak se seznámil s poškozeným, s nímž měl
homosexuální vztah, i s obviněným, který tento jeho vztah vysledoval a využil. Z výpovědi asistenta poškozeného J. K. (viz č. l. 65 až 68) vyplynuly okolnosti, za nichž mu obviněný naznačoval obsah kompromitujících materiálů, jež proti němu má, a v tomto kontextu poukazoval na poslanecký byt poškozeného ve XY ulici. Rovněž i z výpovědi svědka L. R. se podávají okolnosti, z nichž je zřejmé, že údajné kompromitující materiály proti poškozenému se měly týkat jeho osobního a sexuálního života. Kromě toho je třeba zdůraznit, že obviněný právě na tuto stránku života poškozeného působil, navíc tak činil neurčitými a nekonkrétními náznaky tak, aby právě touto tajemností, jež mohla obsáhnout jakékoliv informace i velmi intimního rázu, zdůraznil povahu výhrůžky, kterou hodlal zveřejnit, aby o to víc zvýšil obavu poškozeného z tohoto případného následku. Právě i tato nejistota byla obviněným cílena na podnícení strachu u poškozeného z toho, že by mohly být sděleny a zveřejněny i zcela nevhodné, případně též nepravdivé skutečnosti, které by jej před veřejností uváděly do špatného světla, a jejich vyvracení by k ničemu dobrému nepřispělo.

(31) Zejména tato možnost, že by na veřejnost vyšly podrobnosti z jeho homosexuálního života, mohly představovat ve své intenzitě ztrátu důvěry a zájmu voličů poškozeného, který byl poslancem Parlamentu České republiky (srov. článek 19 a násl. Ústavy). V případě tohoto mandátu je to především důvěra občanů, která se vytváří osobním přístupem a příkladem, a její ztráta představuje i oslabení politického vlivu, a proto může mít pro poškozeného dopad ve smyslu jiné těžké újmy. Při neurčitosti uváděné diskreditace rovněž nebylo možné vyloučit možnost zpochybnění dodržení zásad etického kodexu poslance založeného na ochraně veřejného zájmu, otevřenosti, svědomitosti, dobrého jména Poslanecké sněmovny a odpovědnosti (srov. článek 1 Etického kodexu poslance Poslanecké sněmovny, dostupný např. na https://www.novinky.cz/specialy/dokumenty/clanek/dokument-eticky-kodex-poslance-40108248).

(32) Z objektivně zjištěných souvislostí v této trestní věci vyplynulo, že následek v podobě těžké újmy u poškozeného sice nenastal, ale jednání obviněného k němu směřovalo, neboť informace pro jeho očernění obviněný čerpal v okruhu známých poškozeného, mimo jiné i od jeho sexuálních partnerů (viz svědek L. B.). Podstatný význam mohlo mít i to, že poškozený tuto skutečnost o svém homosexuálním zaměření veřejně neuváděl, a tudíž její mediální zveřejnění by pro něj jak v jeho profesním životě, např. tím, že by to část veřejnosti nemusela vnímat jako pozitivní zjištění, tak i v osobním životě, jestliže by se taková informace týkala jeho současného partnera, mohlo mít velmi zásadní škodlivý dopad.

(33) Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za jinou těžkou újmu ve smyslu § 175
odst. 1 tr. zákoníku mohou být považovány se zřetelem na konkrétní dopady pro poškozeného i výhrůžky týkající se zveřejnění jeho homosexuální orientace a skutečností s ní souvisejících i přesto, že je takový vztah dvou osob stejného pohlaví legalizován zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. U jiné těžké újmy není podstatné, že okolnost, jíž je vyhrožováno, je zákonem upravena, ale to, jaké informace a v jaké podobě a za jakých okolností jsou zveřejňovány. Především je rozhodující i individuální závažnost a hloubka hrozby a jejího dopadu na čest a dobrou pověst, což vychází ze subjektivních poměrů, vztahů a vazeb každého jednotlivce, a proto stejné pohrůžky mohou být podle jejich povahy u různých osob co do svého dopadu odlišné. Zveřejnění takové informace může mít neblahý, zásadně tíživý nebo hanobící účinek zejména na osoby politicky či jinak veřejně činné, obzvláště v případě, když ji taková osoba sama veřejnosti nepřiznala. O tento znak jde tehdy, pokud pachatel neoprávněně hrozí skutečnostmi a způsobením následků, které jsou způsobilé vážně narušit osobní či rodinné vztahy (srov. rozhodnutí č. 25/2012 Sb. rozh. tr.), proto je podstatná intenzita dopadu takové pohrůžky,
obsahuje-li hrozbu zveřejnění osobních nebo intimních okolností dotýkajících se této oblasti.

(34) Nejvyšší soud o možnosti naplnění znaku jiné těžké újmy podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v jednání obviněnému kladeném za vinu neměl pochybnosti, neboť, hrozil-li obviněný poškozenému zveřejněním a medializací dokumentace jeho intimního života (lhostejno přitom, zda mělo jít o fotografie, videozáznamy, zvukové nahrávky a zda tyto měly být rozšířeny a zveřejněny tiskem, televizí, prostřednictvím veřejné počítačové sítě, rozhlasem nebo i jinak), už tato skutečnost sama o sobě byla způsobilá uvedený znak základní skutkové podstaty zločinu vydírání naplnit. Zveřejnění uvedených skutečností by u poškozeného jako poslance za komunistickou stranu vedlo k jeho zostuzení a diskreditaci přinejmenším v jeho osobním a rodinném životě, a vedle toho by jej mohlo poškodit i v jeho politickém postavení.

(35) Pro neurčitost výhrůžek a jejich nekonkrétnost nelze s jistotou tvrdit, jaké konkrétní skutečnosti měly být součástí „diskreditace“. Z okolností, jak byly obviněným poškozenému předkládány, bylo možné dovodit jakékoliv jeho důstojnost hanobící okolnosti, které mohly být směřovány do různých oblastí osobního života poškozeného. Poškozený měl přitom důvod se splnění této pohrůžky obviněným obávat i s ohledem na svůj osobní život, jak bylo výše uvedeno (srov. body 30. a 32. shora). Cílem obviněného pak bylo zdůraznit jejich intenzitu v působení na poškozeného, aby se podvolil jeho vůli a uhradil mu jím požadovanou finanční částku.

Odkaz na plné znění zde.