IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byl návrh odmítnut pro nepřípustnost.

Stěžovatel byl spolu s dalším spoluobžalovaným v řízení před obecnými soudy pravomocně odsouzen za spáchání ozbrojeného loupežného přepadení zlatnictví v Uherském Hradišti, ke kterému došlo dne 8. 9. 2015, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a povinnost zaplatit náhradu škody. Oba odsouzení se po vyčerpání všech opravných prostředků obrátili na Ústavní soud. Ústavní soud jejich stížnostem vyhověl a odsuzující rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil (tisková zpráva a text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 ze dne 15. února 2022 jsou dostupné zde: https://bit.ly/3DBZSz0 ). V průběhu řízení o ústavních stížnostech oba obžalovaní rovněž neúspěšně žádali o obnovu řízení. Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje právě proti rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, kterými byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Novým důkazem, na kterém stěžovatel svůj návrh na povolení obnovy řízení založil, byl zejména znalecký posudek České zemědělské univerzity v Praze, jímž usiloval zpochybnit důkaz tzv. metodou pachové identifikace, na němž založily obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele a jeho spoluobviněného. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že výše zmíněný posudek podle jeho názoru odůvodňoval povolení obnovy řízení.

Nelze odhlédnout od toho, ve výše zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 Ústavní soud vyslovil nosný právní závěr, že odsuzující rozsudek a rozhodnutí vydaná v opravných řízeních na něj navazujících porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele právě vzhledem k tomu, že byl odsouzen na základě důkazu tzv. metodou pachové identifikace provedenou v rozporu s požadavky vyjádřenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/38uOWrF ), a tedy nespolehlivým způsobem, ačkoliv pro závěr o jeho vině neexistoval uzavřený řetězec nepřímých důkazů ani žádný přímý důkaz. Za těchto okolností se Ústavní soud zabýval tím, zda tato okolnost mohla zakládat porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody i napadenými rozhodnutími. Rozhoduje-li totiž Ústavní soud o ústavních stížnostech, kde předmětem jedné jsou meritorní rozhodnutí a na ně navazující rozhodnutí o vyčerpaném opravném prostředku a předmětem druhé je rozhodnutí vydané v řízení o návrhu na obnovu řízení, jde o řízení na sobě relativně nezávislá. Proto zrušení meritorního rozhodnutí Ústavním soudem nepovede bez dalšího k vyhovění ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení v takové věci, neboť v každém jednotlivém případě je třeba posoudit, zda, a popř. v jaké intenzitě, z hlediska zásahu do základních práv a svobod, se vada, pro niž Ústavní soud zrušil meritorní rozhodnutí, nepromítla i do řízení a rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud považuje v nynější věci za zcela stěžejní okolnost, že stěžovatel usiloval o obnovu řízení především předložením dalšího důkazu, kterým by obecné soudy přesvědčil právě o tom, že jeho ztotožnění metodou pachové identifikace nebylo dosaženo v souladu s aktuálními vědeckými požadavky a s potřebnou mírou spolehlivosti, že k tomuto důkazu obecné soudy neměly přihlížet a že kdyby takto postupovaly, skutkový závěr o jeho vině by nemohl obstát.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2773/20  konstatoval, že v provedeném ztotožnění stěžovatele metodou pachové identifikace se vyskytly ústavněprávní deficity, které měly obecné soudy rozpoznat již v nalézacím řízení či v řízení o odvolání nebo o dovolání a měly na ně adekvátně na ně zareagovat. Pro nynější ústavní stížností napadená rozhodnutí z toho logicky dovodit, že stejně tak měly učinit i v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a v na ně navazujícím stížnostním řízení, v nichž stěžovatel předložil další důkaz, který měl tyto vady prokazovat.

Tento důkaz, tj. znalecký posudek podrobně se zabývající spolehlivostí způsobu, jakým byla ve stěžovatelově případě metoda pachové identifikace provedena, přitom vzhledem k předmětnému závaznému právnímu závěru nálezu sp. zn. IV. ÚS 2773/20  v nynějším individuálním případě odpovídá interpretaci pojmu „nový důkaz“ tak, jak jej vymezují judikaturní závěry Ústavního soudu, neboť ústavní deficity metody pachové identifikace při ztotožnění stěžovatele měly obecné soudy dle dříve vysloveného závazného názoru Ústavního soudu rozpoznat i bez něj. Vadu, kterou zatížil krajský soud odsuzující rozsudek, tak zopakoval i ve svém napadeném usnesení. Toto pochybení nenapravil ani vrchní soud napadeným usnesením. Oba obecné soudy tím upřely stěžovateli právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ačkoliv předložil nový důkaz svědčící o zásadních vadách klíčového usvědčujícího důkazu, návrh na povolení obnovy řízení zamítly.

Jelikož odsuzující rozsudek byl zrušen již nálezem sp. zn. IV. ÚS 2773/20 a věc se tak vrátila do stádia před vydáním rozhodnutí v hlavním líčení, tedy do dřívějšího stádia, než do nějž by se byla dostala, kdyby odsuzující rozsudek nebyl býval zrušen Ústavním soudem v jiném řízení o ústavní stížnosti, dle § 314h odst. 1 trestního řádu Ústavní soud stanovuje, že nově o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení krajský soud rozhodovat nebude, neboť zrušením odsuzujícího rozsudku bylo dosaženo v zásadě téhož či pro stěžovatele ještě příznivějšího výsledku, jako kdyby návrhu na povolení obnovy řízení krajský soud vyhověl.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1986/21 je dostupný  zde

zdroj: Ústavní soud